Proč tam musíme? Už můžeme domů nebo na kafe a cigárko? Všechno už dávno víme, umíme, nebaví nás žvanění o prodejních nebo komunikačních dovednostech a jakýchsi psychologických blábolech? Nechápu k čemu mi to bude?
Taky důvěrně znáte situace, kdy zaměstnavatel nebo instituce vyšle optimisticky svoje lidi na sebevzdělávací kurz pod mylným dojmem, jak jim informace a psychohrátky pomůžou v práci i životě a cca 90 procent lidí je z toho děsně otrávených a snaží se tam jen nějak přežít do konce a pokud možno nemuset spolupracovat?
Já mockrát. Pokud byla účast nepovinná, tak se přihlásily cca jedna až dvě osoby z 20. Pokud byla účast povinná, tak byl výsledek žalostný. Dokonce jsem zažila, že psycholožka byla dohnána k slzám a chtěla to po přestávce zabalit. Co je opravdu pořádně otravné, je neustálé nadávání a brblání těch donucených k účasti, na téma, že je to nebaví a co to jsou za blbosti.
Chvála všech zajímavých kurzů, dobrých lektorů a snahy firem o rozvoj lidí, co už mají školu dávno za sebou. Ale mám dojem, že jsou to mnohdy vyhozené peníze oknem, protože ti, pro které je určeno, o ně ani trochu nestojí. Možná by bylo lepší víc se zaměřit na skutečné zájemce nebo líp se lidí ptát, co potřebují, jaké vzdělávání nebo rozvojové aktivity chtějí (jestli vůbec) absolvovat, samozřejmě v rámci možností a potřeb obou stran.
Bohužel se mi zdá, že by se spousta přednášek a kurzů nemohla pro nezájem konat vůbec. Nevím, jak vypadá nadšení pro vzdělávání v oblasti managementu, ale jinak, kromě úzké skupiny, která si stejně často soukromě platí a účastní se velmi drahých seminářů českých i slovenských lektorů a koučů osobního rozvoje, zbytku stačí nějak v práci přežít a dostávat každého patnáctého výplatu na účet. Motivace a nadšení nikde.
Kde je chyba? V lidech nebo vedení? Oblíbené výmluvy na naše školství nebo komunisty už dávno neplatí. Čo bylo, to bylo, terazky sme dospělí.
