Nesnáším běhání a mám ráda posilku. Mám několik špatně utajovatelných špeků a nevelký rozpočet. Copak s tím?
Budu běhat, nalhávám si. A k tomu potřebuji boty a běhací oblečení, přece nevyrazím do ulic jen tak, nevystajlovaná. Kuuuupodivuuuuu - malá nožka i peněženka naznačují, že prostě v obchodech FAKT NIC NEMAJÍ. No nedá se nic dělat, běhat prostě nemůžu. Nejde to, je zima, je mi trapné funět za světla kolem sousedů, boty nejsou, oblečení nemám...
Váze zase a znovu pořád nevěřím - píše samá nesmyslná čísla, ale přesto je moje konečné rozhodnutí tvrdé a nekompromisní! Běhat se bude! Vtrhnu mezi regály sportovního obchodu a do 10 minut mám boty, jinde kalhoty a bundu, zbytek jistí domácí zdroje. Pik - pak - puk a jde se na to.
Když si OPRAVDU něco přejete tak... to jde skoro samo!
Plížím se za tmy z domu a statečně dělám první pokus. Druhý, třetí. Hlavně se nevzdat. Po pár týdnech běhám po ránu už i skoro za světla, zkušeně kličkuji po cestičkách mezi paneláky a přestávám se stydět za svůj indiánský běh. Občas potkám nějakého pěkného hubeňoura v protisměru, co se usměje a pozdraví. No není to pěkný začátek dne?
A jednoho krásného dne jsem za svoje utrpení bohatě odměněna.Bohužel nikoliv ručičkou na váze, ale báječnou venkovní posilovnou, od samotné Evropské únie! No tohle! Nedbám překvapených pohledů pejskařů a šlapu, vrtím se nebo radostně máchám nohama klidně o sobotách a nedělích. A ještě si to můžu pochvalovat se sympatickou důchodkyní s westíkem, co se tam po ránu chodí zavrtět taky.
Jen mi pořád nejde do hlavy, proč je většina ostatních běžců tak odlišná váhová kategorie? Hmmm že by se večer špíčky rozpouštěly nějak rychleji? Nebo to bude v těch přístrojích, kterými je potřeba všechno měřit?
A víte co? Nakonec je mi to jedno. Hlavně se pěkně proběhnout!
