Víte, proč je každodennost tak ubíjející? Také už víte, co můžete od svého partnera čekat? Asi znáte důvěrně slovo stereotyp. Každý den totéž. Každý týden totéž. Už několikátý rok - totéž. Chybu není třeba hledat v tom, co žijeme, ale třeba úplně jinde. Když se do života vloudí samozřejmost, začneme stárnout. Jeden citát říká:"Dokud žasneš, dotud žiješ". A to je poslední krok restartu - bez časového omezení. Protože - nic není samozřejmé!
Zamyslet se nad tím, co v životě beru jako samozřejmost, mne přiměli moji synové, když se vrátili z dobrodružné cesty po Indii a Pakistánu. Ani nemuseli popisovat své zážitky, bylo zajímavé je pozorovat. Přišli do koupelny, otočili kohoutkem a s radostí zvolali: "Teče... a k tomu ještě teplá!" Po měsíci spaní v dost bídných provizorních podmínkách se s vlastní postelí skoro mazlili. Vzpomněla jsem si na svoji reakci na to, když prasklo vodovodní potrubí a na půl dne byla přistavena cisterna. Strašné!!! Jak si to moholu dovolit!?
Pohybuji se pracovně v oblasti, kde jsem každodenně konfrontována s lidským trápením v koncentrované podobě. Pak se mi jen stěží bere jako samozřejmost, že si v rodině stále ještě vzájemně projevujeme úctu a náklonnost.
Možná by stálo za to rozklíčovat začarovaný kruh nespokojenosti. Podle mne začíná tím, že začneme věci brát příliš samozřejmě. A k tomu nastupuje nárokování - vždyť tak to má přece být! A už v tomto kroku dochází k umrtvování úžasu. Malé děti jsou schopny dřepět dlouhý čas a pozorovat mravence, poznávat, žasnout. Tím, že žijeme v době informační potopy, není prostor na úžas - protože, když něco momentálně v tuto chvíli nevím, strýček Google nebo teta Wikipedia to určitě v mžiku poskytnou. A když je všechno k dispozici, tak jako lidské bytosti ztrácíme něco hodně podstatného, a to je touha objevovat, tvořit, poznávat. Výsledkem je nuda...není nad čím žasnout.
Nebo si často ani nevšimneme, že celé roky něco je, stále a pořád. Kolikrát si v rodině povzdechneme:"Nikdo si ani si nevšiml, že...! A říkají to nejen dospělí, ale i děti. Když se nic neděje, jejich dobré chování, jejich školní úspěchy bereme jako samozřejmé. Zpozorníme, až se objeví problém. Někdy to může být jenom potřeba vyvolat pozornost - byť negativní, ale vyburcovat zájem. Pak jakoby mávnutím kouzelné proutku vymažeme období bez problémů, a zaměříme se na současnou situaci. Pak jsou po ruce dva slovní zabijáci... ty vždycky, ty nikdy...Nevšímavost vede k nespravedlnosti. A pocit nespravedlnosti je zárodkem nespokojenosti. Když vypukne nespokojenost naplno, pak je jen krůček k nevděčnosti a nevraživosti.
A na začátku tohoto začarovaného kruhu stojí nedostatek úžasu. Proto v rámci svého životního restartu chci žasnout. Chci hledat důvody, proč žasnout. To, že mi syn zavolá, nechci brát jako samozřejmost. To, že mi manžel napíše sms, že se těší domů, chci brát jako zázrak, který se může opakovat den co den a nikdy nechci přestat žasnout. Je úžasné, že mi někdo zavolá, jen tak...protože na mne myslí. Nechci brát jako samozřejmost, že mé tělo navzdory mé špatné péči funguje. Chci být vděčná za to, že mohu spát. A mohla bych pokračovat nekonečně dlouho.
Říká se, že radost je postoj. Že štěstí je rozhodnutí být šťatný.
Můj životní restart se skládá z těchto pěti zásadních kroků:
1. Zastav se!
2. Ohlédni se (s vděčností)!
3. Ukliď si!
4. Odvaž se!
5. Žasni!
Rozhodla jsem se pro restart. Rozhodla jsem se žasnout! Rozhodla jsem se pro vděčnost. Je to krásné a objevné...
Chcete-li žít spokojeně, nepřestávejte žasnout. Máte-li stále proč žasnout, nepřestávejte děkovat.
To je moje cesta a třeba inspirace pro vás. Přeji hezký život!
