Kolik nánosu, kolik informací, kolik věcí, vzpomínek, ale i křivd si s sebou celoživotně nesu? Možná je (moje)obezita i tak trochu signálem, že se nerada něčeho vzdávám, neumím pustit, nerada se loučím. Hamty, hamty se nemusí týkat jídla, bohatství...ale téměř všeho. Možná nevím, co je skutečně to podstané, a co šunt. Tak raději střádám, hromadím, co kdyby...Ukliď si! je proces třídění. Třeba v etapách. Určitě je známé rčení, že do hrobu si nic nevezmeme. Ale třeba něco jo...to, co nic neváží, ale je naší součástí (teda pokud nám to pan Alzheimer ponechá :).
Zjistila jsem, že na cestě k životnímu restartu jsem v kroku Ukliď si! postupovala v několika etapách. Celoživotně třídím zejména oblečení, možná až příliš horlivě. Dost často se můj muž divil, že oblečení, které si "šetřil" na lepší příležitosti, najednou nenašel, protože já jsem vyhodnotila, že už jsou tyto kousky doma navíc a dala je do charitního šatníku.
Nejsem příznivcem lapačů prachu - různých ozdůbek, takže tam také nebyl problém. Moje (naše) domácnost je spíše strohá a vzdušná. Je možné, že některé hotelové pokoje jsou "útulnější". Začali jsme tomu říkat "bezestopá domácnost". Ale nám to vyhovovalo. Takže ani v této oblasti nebyl problém s krokem Ukliď si!
Ale co mne dostává jsou papíry. Informace. Knihy. To neumím. Dokonce při posledním stěhování z bytu do rodinného domu jsem si s sebou brala 5 banánových krabic výstřižků z novin, články, které si jednou přečtu - musím, chci, potřebuji (abych snad neumřela blbá)...ale až bude čas. Po několika letech překládání z místa na místo posloužily jako skvělý suchý papír do krbu. Do dneška nevím, co ten poklad skrýval.
První etapa kroku Ukliď si! byla nejméně bolestivá. Zbavila jsem se všeho, co neslo nálepku "odpad". Sváteční košile - na doma, společenské boty se sešlapanou patou na zahradu, zbytky látek, hřebíky, šroubky, boty na opravu, atypické sklenice bez víček, lyžáky bez přezky, vyschlé plechovky s barvami, koření, které vyčpělo, čaje, které se nedaly pít, desítky novoročních pohlednic, které už jenom zabíraly místo. To šlo lehce a každou novou dávkou odpadu jsem cítila větší prostor, lehkost. Vyhazovala jsem s radostí! Něco k dalšímu využití potřebnějším, něco do kontejnerů, něco shořelo jak zmíněný papír.
Druhá etapa kroku Uklid si! byla složitější. manžel převracel v ruce sešity ze střední školy (teď je téměř před důchodem), pročítal skripta, díval se zálibně na první projekty na pauzáku, kreslené tuší a s nostalgií vzpomínal, jaké to bylo...Já si vytáhla šaty, které jsem kupovala už tehdy jako motivační (až zhubnu)...Pryč s nimi! A došlo i na knihy. Nezřídka jsme objevili několik stejných titulů, mnoho knih bylo jako nových, které jsme nikdy ani neotevřeli, snad pouze při koupi. Dokonce i kuchyň začala pouštět to nepotřebné. Suvenýry z cest jsme vyhodnotili spíše podle neopakovatelnosti a s ostatními se rozloučili. Jakmile jsme dokončili, zase byla znatelná úleva, oddechnutí a zážitek (o)pouštění.
Třetí etapa v procesu Ukliď si! byla asi nejtěžší. Pro mne. Loučila jsem se s horami papírů, článků, výpisků, a musela jsem zvolit dost radikální metodu - bez prohlížení. Jednalo se často o odborné články, ke kterým jsem se vracela tak jednou za 2 roky, k některým vůbec, ale sloužily jenom jako zdroj jistoty, že je mám. Zbavila jsem se dál všech alibi (diplomů), že jsem fakt lyžovala, že jsem byla i v hudební nauce hvězda a že jsem chodila do klavíru a výtvarky.
Pak přišlo na řadu třídění milých, hodně blízkých předmětů, které mne doprovázely celá léta. Ale patřily minulosti. Náladě minulosti. Z těch jsem si vybrala jenom několik málo, které opravdu chci, aby mne doprovázely dál. Patří mezi ně přáníčko mého syna ke dni matek, kdy navzdory hrubce je to poklad, který mám. Patří mezi ně i "slaná Bible", když jsem rok žila v obavách o život mého syna, který jako miminko pobýval v nemocnicích bez naděje na zlepšení stavu. Na stránkách mé slzy zaschly, ale prožitek podpory zůstal. Proto putuje se mnou.
Ta nejtěžší etapa kroku Ukliď si! se týká vzpomínek, vztahů, křivd, očekávání. V mnoha ohledech je krásné pustit to, co zatěžovalo. Třeba to, že hodně situací v životě jsme řešili, aby byl klid - ale nebyli jsme v tom šťastni. Nejde to samo. Chce to odvahu pojmenovat, k čemu to přispělo, ale také - co to stálo. V tomto kroku je čas i odpustit sobě, druhým - nezůstávat uvězněni v nevyřešené minulosti. Ve svých kdyby... Uklidit je potřeba i v pracovních povinnostech, stereotypech, naučených neefektivních postupech, někdy i ve vztazích, které nás svazují.
Po několikanásobné čistce se cítíte nazí. Ztracení v tom velkém prázdném světě. Bez minulých jistot. Bez nahromaděných obalů vlastní duše.
Takto oproštěni od závaží jsme se rozhodli změnit místo bydliště. Z velkého domu do bytu 2+kk. S nejnutnějším. S vědomím, že chceme žít dnes. Bez nárokování, jak se má náš život dál odvíjet. Jak dlouho budeme žít. To, co zůstalo a narostlo, je důvěra. Lehkost. Úžas.
Jako perfekcionisté s přehnanou potřebou kontroly, jsme se ocitli v nové situaci, kterou naprosto nemáme ve svých rukou. Je to dobrodružné, vzrušující!
Krok Ukliď si! zpočátku těší, později i trochu bolí. Ale dává naději, že najdete to podstatné, to trvalé. Zůstala naše truhlička předmětů a vzpomínek, kterou chceme předávat dalším generacím. Zůstal volný prostor, čas a touha jít dál.
Restart má své zákonité kroky. Zastav se!; Ohlédni se! Teprve pak Ukliď si! Přeházením kroků by se dalo hodně pokazit, a to by bylo škoda!
Životní restart je reakcí na potřebu změny, až nutkavou potřebu změny. V tomto kroku je vhodné skloubit rozum a cit. Svobodu a zodpovědnost. Rozlišit chvilkové a trvalé, povrchní a hluboké, prospěšné a poškozující, moudré a rebelující. Odvaha umožňuje nejem uklidit, ale i jít dál.
Příště: Odvaž se!
