Proč je v Praze tak těžké modernizovat sociální péči

Jsem předvolaná na kontrolní výbor Hl. m. Prahy kvůli požadavku zastupitelů ODS zastavit modernizaci pražské sítě sociální péče, obnovit vyvážení Pražanů s postižením do zařízení mimo Prahu a upustit od nezávislých kontrol péče.

Od 50. let minulého století Praha buduje sociální služby mimo své území. V minulosti k tomu využila prázdné objekty, hojně v Sudetech, kam byly jako pečovatelky obvykle naverbovány řádové sestry ze zrušených klášterů. Za téměř tři čtvrtě století takto vzniklo přes tisíc lůžek sociální péče. Je to národní unikum – žádný jiný kraj své obyvatele systematicky neposílá za péčí do vzdálených regionů.

Od ledna 2007, kdy platí zákon o sociálních službách, je těch tisíc lůžek mimo právní rámec. Zákon totiž krajům, Prahu nevyjímaje, výslovně ukládá povinnost zajistit sociální služby „na svém území“. Provoz mimopražské sítě služeb stojí ročně miliardu, která samozřejmě chybí v Praze.

Na komunistickém systému vyvážení znevýhodněných Pražanů se po listopadu 1989 nic nezměnilo. Naopak rozvoj mimopražských zařízení stále bujel, zatímco plány rozvoje na území města chyběly. Třeba odlehčovací služby pro děti s komplexními potřebami, nebo pro lidi s autismem a chováním náročným na péči v Praze vůbec neexistovaly.

Tohle všechno se v uplynulém volebním období změnilo a v Praze už nové sociální služby vznikají. Část dříve vystěhovaných obyvatel dostala možnost se vrátit, jiní mohli stáhnout žádosti o umístění do mimopražských zařízení a zůstat v Praze.

Není ekonomicky únosné provozovat existující lůžka mimo hlavní město a současně budovat a provozovat další tisícovku míst v Praze. Zajištění dostupných služeb na území města proto vyžaduje útlum mimopražských zařízení alespoň do doby, než se podaří s Ministerstvem práce a sociálních věcí anebo příslušnými kraji vyjednat nový model fungování těchto mnohdy kvalitních, ale pro Pražany zkrátka špatně lokalizovaných služeb. Ministerstvo je připraveno Praze pomoci a čeká na novou koalici.

Přesun lůžek do Prahy spojený se snižováním kapacity mimopražských zařízení, modernizaci služeb spočívající např. ve snižování počtu dětí v domácnostech i využívání nezávislých kontrol kvality péče však vedení některých zařízení považuje za „šikanu“ a stěžuje si na sociálních sítích i u různých spojenců.

A tady se dostávám k problému tradičního propojení politických stran zastoupených v pražském zastupitelstvu s vedením městských organizací. Nejhlasitějším kritikem změn jsou totiž shodou okolností aktivní političky ODS, které současně vedou příspěvkové organizace, jichž se změny týkají. Pro své požadavky zastavit modernizaci a kontroly péče nachází oporu a pochopení. A právě proto jsem teď předvolaná na kontrolní výbor.

Věřím, že se mi podaří členy výboru přesvědčit o nezbytnosti pokračovat v modernizaci sociální péče a připomenout, že jako zastupitelé jsou odpovědní Pražanům čekajícím na dostupnou a kvalitní péči, nikoli modrým manažerkám ze Sudet.