Po nečekaně rychlé rozluce Michala se sestřičkou Terezkou (která se již nevrátila z dovolené na Baltu) přišla i další nepříjemná zpráva – povolání na chmelovou brigádu… Tak takhle si Michal prázdniny zcela jistě nepředstavoval!
NA CHMELU
A tak (stejně jako při zimním odjezdu na hory) zase sedím v autobusu se Zbyňdou na čtyřce a jsem nucen poslouchat odrhovačku (optimisticky laděných spolužáků) o sexu u Niagarských vodopádů – jakoby nebylo dost vody, přírodních krás a žen … i u našich přátel v Sovětském Svazu! (to je vtip)
Po hodině jízdy jsme 'vykopnuti' z vyhřátého autobusu do deštivého rána a navíc donuceni se přebrodit 200 metrů blátivou polní cestou (překřtěnou ihned na tankodrom) do ubytovny, jež se ani nesnaží předstírat náznak nějakého komfortu. Jediným výdobytkem 20. století (kromě elektřiny) tu už je jen splachovací záchod. Voda v léta nemalované a mimo sezonu zřejmě ani neuklízené (podle toho vypadající) umývárce teče jen vlažná. A to jen do vyčerpání objemu nevelkého bojleru. Ze slamníků na palandách trčí opravdová sláma … a 60 watová žárovka ústředního a zároveň jediného zdroje světla v cimře se 14 lůžky (v patrovém provedení) rozhodně nevytváří útulnou atmosféru pro těžce pracující budoucí elitu národa, která přijela zachraňovat náš exportní, tedy valutový, artikl před znehodnocením!
Přidáme-li k nevábnému vzhledu ubytovacího zařízení i třídenní déšť (spustil se a nepřestal, co jsme vyjeli z města), zimu a všudypřítomnou vlhkost (v letní ubytovně zřejmě nemá smysl hledat kamna), je pochopitelné, že všechen volný čas (jehož máme více, než dostatek – na pole jít nelze, jenžto technika neprojede), trávíme buď v bufáči na zastávce autobusů, anebo v provizorní jídelně vytvořené ze sálu místního kulturáku. Sál, mimo doby výdeje a konzumace stravy nijak lákavého vzhledu a chuti, funguje jako kulturně společenská místnost (KSM). Společnost jsme my - zmrzlí brigádníci a kulturu tu představují dvě rozladěné kytary, piano a natažené plátno s historickou promítačkou. Filmovým hitem jsou pochopitelně ‚Starci na chmelu‘.
****
Třetího dne zasedá ‚generální štáb‘ (GŠ – tvořený zástupci školy, statku a samosprávy), aby rozhodl o případném odkladu brigády, tedy o našem návratu domů. V tom okamžiku se počasí umoudřuje: ustává déšť … a zpoza mraků se konečně objevuje slunko! Svými paprsky nás přemlouvá, ať tu vydržíme! A GŠ opravdu rozhodnutí o odkladu odkládá na zítřejší dopoledne. Takže nám nic nebrání nadšeně vyrazit do KSM družit se s něžným osazenstvem sousední ubytovny. Cóóó? Kde že se tu vzaly ty dívky? K zodpovězení této otázky je nutné se vrátit o 5 hodin zpět, do doby výdeje oběda…
SESTŘIČKY 1. POMOCI
Po obědě se většina promoklých, promrzlých a rozmrzelých studentů vrací na ubikaci pokračovat v dopolední činnosti – to jest, zalézt do spacáků vytažených až k bradě a vytvářet teplo jakýmkoliv způsobem! Třebas i drkotáním zubů! Jenže představa stráveného odpoledne na studené cimře nepřivádí do nadšené extáze ani mě, ani zbytek party (= Zbyněk, Petr a Jarda). Návrat na cimru tak oddalujeme koupí horkého kafe v bufáči a pokecem s upovídanou prodavačkou ve středních letech, pro kterou jsme vítaným zpestřením pomalu se vlekoucí 12 hodinové směny.
„A nezaprší a nezaprší!“ prohodí Jára, čímž poměrně dost riskuje. Naštěstí pro něj upoutává naši pozornost zájezdový autobus, jenž zastavil před budovou GŠ. Že by další brigádníci? V den, kdy se zvažuje náš předčasný odjezd? Přesto to tak vypadá … po chvíli z autobusu vystupuje spousta mladých a hezkých děvčat oblečených však spíše do divadla, než na chmelovou brigádu…
„Hele chlapi, ony to přece jenom budou brigádnice,“ praví Zbyněk, „řidič jim vykládá bágly na cestu!“
„Odmítl projet tankodrom, čemuž se není co divit,“ dodává Petr.
„To ale znamená … že máme úžasnou šanci zpříjemnit si zdejší pobyt! Chápete?“
Ano, všichni chápeme, že dívky s kufříky, některé v sukních a lodičkách, nemají šanci se dostat přes tankodrom bez těžkých ztrát na vzhledu. Kafe zůstává nedopito … rychlý přesun ke GŠ, jeden dotaz a vše je rázem jasné: na pomoc našemu zemědělství přijely z Berouna sličné, budoucí sestřičky! Námi pronesená nabídka zajištění odvozu bagáže na ubytovnu se setkává z jejich strany s nelíčeným nadšením. Představa, že by se v dešti měly brodit s kufry bahnem tankodromu, je pro ně natolik děsivá, že jsou za odvoz ochotny zaprodat i svou duši!
„Nic se nebojte, jsme džentlmeni – nežádáme duše…“
„Jen, abyste nebyli materialisté – a nežádali rovnou naše těla!“ zazní z davu.
„Ježíši holky, podívejte se na to bahno – já klidně obětuji i to tělo!“ oponuje jiná dívčina.
„Která to řekla? Nevšimli jste si?“ ptá se Zbyněk.
„Dobrá, dejte nám 5 minut, seženeme káry, doporučuji se zatím přezout do vhodnější obuvi. Kufry a batohy vám převezeme za jednotnou a vpravdě symbolickou cenu – 1 zavazadlo = 1 pusa + účast na večerním potlachu v kulturáku!“
Je nám jasné, že naši aktivitu jen těžko utajíme před ostatními, nudícími se spolužáky – není ani technicky možné si přivlastnit všechny sestřičky. Po odvozu první várky zavazadel (a naší domluvě s vybranými favoritkami) jde Petr informovat ostatní… Zmatek, který po jeho slovech nastal, je ztěží popsatelný! Z mého pohledu to vypadlo asi takhle: z baráku se naráz vyřítila tlupa ne plně oděných spolužáků - jako vojáci na zteč! Prvním ke mně doběhnuvším mi byla odejmuta kára – výměnou za zelenou bankovku s portrétem prvního dělnického prezidenta. Dobrý, ne? Jsem sice zpocenej, špinavej – ale mám na večer přislíbenu účast malé, krásné, berounské, budoucí sestřičky Petřičky a ještě k tomu vydělané kilečko – život se mi po týdnu zdá být docela príma!!
... pokračování příště
