35 / 100 let

Důležité termíny dnešního příběhu: bankomat, výročí, strategie, etika, etiketa, drtivá porážka … u zubaře.

Pokračování: z mého „finančního“ deníčku:

18.3. ... sobota, půl 8. Dcera spí. Jenom minutku bojuju s lákavou představou ji následovat. Nakonec zvítězí zodpovědnost otce. Vstanu a sunu se (po trase: koupelna – bankomat – Billa) do chrámu konzumu s úmyslem racionálně (a tedy jen to nejnutnější) nakoupit něco na následující 2 dny. To „něco“ jsem si sepsal na papírek formátu A4 už včera – jenže seznam jsem nechal (proč hned říkat, že zapomněl) jaksi bohužel doma. Přiznejme si, že potíž nebyla ani tak v tom, že bych něco zásadního z 19 položek snad nekoupil, jako v tom, že jsem „inflaci namazal“ koupí celkem 36 položek (což jest asi 50% ztráta ze 16 stovek).

Inflační okénko … dnes nabízím drsný příběh, kde není prostoru pro citlivé zákazníky. Tak schválně: víte, že Kofila má 100leté výročí? Ano, mám na mysli čokoládovou pochoutku s příchutí kávy, ve žlutém obalu s malým mouřenínem čili arabským klučinou. ‚100 let, to už je slušný věk,‘ říkám si já a řekli si zřejmě i v Olomouci, kde tyčinku posledních 40 let vyrábějí a tak vymysleli akci pro mladé kreativce. Zadání znělo: vytvořit k výročí aktuální, potažmo opravdu akční obal. A nejen jeden, hned 7 – na každý den v týdnu. Že se mi žádný návrh nelíbí, je můj nepodstatný problém. Zdrcující se mi však zdá být obchodní strategie dodavatelského řetězce. Já mít 100letý výrobek, o který je stále zájem, udělám kampaň: rozjedu reklamu, denní i dlouhodobé soutěže, maximalizuji výhry, nabízím cenové zvýhodnění, prostě udělám všechno, aby se Kofila stala hlavní komoditou většiny českých, potažmo moravských a to už nemluvím o slezských ledniček, špajzů a tajných úkrytů.

Realita? Obecně se zdá, že triumvirát: výrobce - přepravce - prodejce, jde na problém klasickou cestou vytvoření zdání exlusivity - zvýšením ceny. Ne vždy však výrobek okatě podraží. Méně bolí úprava jeho hmotnosti. Že pouhá změna etikety není etická, po židovsku košer? A to koho zajímá ... komu vadí, že 40 gramová tyčinka zhubne na gramů 35, a třeba 600 gramové granko na půl kilečko. Jak si teda vede "případ Kofila? No, tak tady již miniaturizace proběhla, tudy cesta nevede. Další snížení by už znamenala příklon k čokoládce podávané ke kávě. Takže? Ano, vhodnější bude cena. Neberte mě za slovo, ale odhaduju, že za totáče stála 2,50 až 3 Kčs? Časem se cena vyšplhala k desetikačce, ale stále se dala v akci koupit pod 10. Nedávno mě překvapila cena: 14,90… A dnes? Vetchá stařenka Kofila stojí  věřte - nevěřte, ve stoleté akci už 19,90 Kč! Moje reakce? Nejen bez zákusku i bez tyčinek se dá žít. Blbě, ale dá.

Dost polemiky, zamířím k pokladně. Když vidím, že ne vše je na pásu a vozík stále není prázdný, dokupuji další 2 tašky. Tomu se říká: správný nápad v pravou chvíli. Do batohu a 3 igelitek už nákup přece jen poskládám. Je to ale na palici -  vždyť každou položku beru do ruky minimálně 5x! Nejdříve z regálu, pak u kasy. Z pásu zpět do vůzku a poté do tašek. Doma posléze do ledničky, mrazáku, špajzu. To nepočítám manipulaci při vaření, konzumaci a likvidaci. Ale tak daleko ještě nejsem, teď se spíš jen nenápadně rozhlížím kolem sebe, zda nespatřím náhodného známého, kterého bych požádal o službičku: odnést nákup aspoň přes ulici. Ukazuje se však, že známí lidé se v sobotu ráno zabývají "jinejma činostma", než hlídkováním před Billou, a tu pácháním dobrých skutků. Tak nic, ruksak na záda, tašky do rukou a pupkem postrkávám vozík do depa.

S vypětím zbytku sil odemknu barák a vystoupám do patra. Klíče nehledám, k čemu má člověk děti? Opřu se čelem o zvonek... Dlouho se nic neděje. Ale jo, už slyším cinknutí klíčů v zámku a dveře se otvírají. Postava se beze slova otočí a odchází. 'No co, co, co je? STÁT!' ... a předsunu tašky k dceři. Sláva pochopila! … Já ovšem taky: mám velké štěstí, že neumí zabíjet pohledem.

20.3. …  pozitivní zprávy: ne všechno se o víkendu snědlo, na příští nákup mám za 2 stovky slev, což je moc dobře, bo dnes jedu k zubaři. Záloha 14 tisíc mě však zlomila, takže 8 stovek v lékárně je už poměrně zanedbatelná suma. A třešnička na závěr: růžovou špičku tu mají také ... za 30 Káčé! Tak to vypadá, že jsem válku sice prohrál, ale potěší občas vyhrát malou "bitvičku".

Večer si píšu si nákupní seznam: takže jednu nebo raději 2 paštiky, pečivo do mrazáku…