37| Žena chce jen zelené!

Prodeje aut nesplňují očekávání dovozce. Jaktože český řidič nechápe, že je výhodné pořizovat si nové auto každé 3 roky a platit tak permanentní úvěr? Češi jsou divní … a prodejci líní! Ale ještě dostanou šanci! Prý poslední....

Hodný dovozce nám totiž objednal a zaplatil školení. Moderně pojaté školení, kde se nám dostane argumentace, po které budou zákazníci objednávat auta jako diví! Konkurence se třese!

V pondělí se scházíme v salonku známého hotelu, na pražské periférii. Ládujeme do sebe koláče a kávu – s plným žaludkem je svět přívětivější. A už registrujeme 1. změnu: lektoři jsou dva. Školení bude zřejmě 2x dražší. Ale hodný dovozce to za nás rád zaplatí. Z našich peněz! Aby nás lektoři poznali, vyrábíme si vizitky. To známe … nové je jen to, že používáme fiktivní jména. Poďobaný chlápek s knírkem (asi nový) se ptá, co je to fiktivní. Spustil tak hodinovou diskuzi o smyslu akce: náš výběr prý lektorům mnoho řekne o našich charakterech. Tak fajn! Prachy, titul a krásné ženy ...  píšu: Arnošt Blažej. No a? Má hezkou Hondu! A ještě hezčí Inu. Dívám se na vizitky okolo, z profese už nikdo. Za to tu je Hurvínek – i s Máničkou! Nemusím být lektor, abych si udělal představu o jejich charakterním večerním programu. Kdo dál? Major Zeman! Hned jsem klidnější! Sagvan Tofy! Věřím, že ypsilon není chybou, ale záměrnou odlišností: přes metrák vážící, plešatý, poďobaný chlapík s hitlerovským knírkem nemá s dívčím idolem nic společného! Pak je tu víla Amálka… dej si holka majzla na Hurvajse! 

Co to píše Luboš? Jan Masaryk? Má smůlu – politici (živí, mrtví i prohnilí). Náhradní jméno? Ivan. Ruský? Ne, Lendl, má prý hodně prachů! Ono něco na těch charakterech bude. Dvě hodiny v čudu. Vypadá to, že školení bude sice sranda, al také, že centrála vyhodila prachy z okna. Po přestávce zvíme, že lektoři se v autech nevyznají ... do oběda je tak zasvěcujeme do tajů a problémů profese. Odpoledne už klasické školení ... až na ten závěr: prodejní scénka na kameru, poté rozbor videa.

Lektor Jirka vzývá 2 dobrovolníky. Neúspěšně: „No to jsem ještě nezažil,“ diví se Jirka, „ty snad jo, Oldo? O první scénku je přece vždy zájem.“ Ten přitakává, manipulujíc se stativem kamery.

„Jirko, po kolikátý zkoušíte tenhle kamerovej trik?“ ptá Zeman. No jo, policajt!

„Oldo, po kolikátý, co? Řekneme jim to?“ je náhle Jiří v rozpacích.

„ Ale jo, řekneme – kameru tu máme teprve podruhé,“ a salva smíchu přehlušila hlásícího se Blažeje. Taky dobře, náhlé pominutí mysli už pominulo, a já tak rád, že si mě nikdo nevšiml.

Bohužel všimla, Mánička ... a už bonzuje: „Prosím, prosím, pan Blažej se hlásil … jakože na scénku!“

„To je ovšem skvělé!“ zaraduje se Jirka, a s kým nám to Arnošte, přehraješ, co?!“

„No, já bych si to pinkl s panem Lendlem – když už to teda musí být,“ proklínám se v duchu. Technický problém: Luboš už své náhradní jméno zapomněl a vůbec se neměl (hrajíc na mobilu piškvorky) k tomu, aby se se mnou šel ztrapnit na kameru! Takže musela zasáhnout policejní brutalita: „Kurva Ivane, nedělej krky! Tady nejsi v Americe! Lidi čekají, jsou lační po informacích, tož jdi na to! Když se ti přitíží, 1. pomoc máš na place, Arnošt tě vzkřísí.“

A tak Luboš alias Lendl stojí vedle mne a ptá se: „Co mám být?“

„Co chceš?“

„Zákazník.“

„Jsem já!“

„Tak proč mi to nabízíš?“

„Nenabízím, jen jsem se ptal!“

****    Cililink!!!

Poledne. Prodejce francouzských vozů Lendl podřimuje ve svém křesle a jen velmi nelibě nese zvuk zvonku. Rozmrzele si říká: „Co sem troubo, lezeš ... teď v poledne? Budu tě ignorovat, třeba pochopíš a vypadneš sám.

Nevypadl jsem. Po 5 minutách Lendl vstane a na půl huby se mě formálně optá: „… přání?“

Nastává můj čas. „Dobrý den pane, omlouvám se, že vás tu otravuji teď v poledne ... ale jsem doktor Blažej z ortopedie. no, doktor ... jsem primář Blažej z nemocnice v centru města. Mám stále služby – je nás málo, víte? Takže jindy, než přes oběd, to prostě nestíhám,“ začínám slušně, jsem přece vzdělanec.

„No, jste mně krapet povědomej. Ale ne z nemocnice, tam jsem nikdy nebyl. Já vás znám, ale odkud? Ááááaa ... už to mám! Z motorestu! Mastíte tam karty!“

„Ale no tak, to víte, profese lékaře je náročná – tolik hezkých maminek denně v ordinaci … eh, co to sem zas pletu … občas si zahraji, je to výborná relaxace, víte… víte pane?“ rozhlížím se po jeho stole.

„Hledáte vizitku? Zbytečně, nemám ji. Šéf sedí na penězích jak Molliérův lakomec, ale pokud se dohodneme, tak budete mít kontakt na objednávce. Jinak já se jmenuji Lendl, Ivan Lendl. Víte, jako ten tenista, co jsme ho za dělnické peníze naučili v Ostravě hrát tenis a on nám pak ptáček pěkně uletěl a … teď vydělané miliony zdaňuje někde v USA, víte? Ale to se mě stát nemůže pane Blažek, víte proč?“

„Blažej, pane Lendl, vždycky Blažej. Také nemám vizitku – to víte, nemocnice je ve ztrátě, tak se šetří i na detailech. Ale nevím, proč nedaníte v USA, pane Lendl, to fakt nevím.“

„No, protože kurva, nemám ty miliony ke zdanění! Pane doktore Blažku, primáři! Víme?“

Dosud jen lehce usmívající se publikum propuklo v smích! „Pánové, je to vtipné, ale popojedem. Pane doktore, prosím k věci!“ vstoupí do scénky lektor Jirka.

„No tak pane Lendle, proč jsem sem vlastně přišel?“ pokládám řečnickou otázku.

„Ježíši, vy to nevíte pane doktor? To je blbý, studovanej člověk … heleďte, nechcete třeba auto?“

„Ale ano, pane Lendl, pálí vám to! Chci koupit auto, auto pro mou ženu!“

„Jasně, chcete auto pro manželku – svojí paní, teda auto s poruchou na brzdách?“ Pauza – smích…

„Ne, chci auto pro ženu, v bezvadném stavu!“

„Aha, máte bezva ženu a chcete pro ni auto, s brzdami taky v bezvadném stavu – je to tak správně?“

„Ano, pane Lendl, lépe bych to nedal. Chtěl bych malé auto. Víte, kvůli parkování, nakonec jezdí v něm sama. Taky mám malou Hondičku … nechci, aby měla větší auto, než já. To by mi nedělalo dobře. Se omlouvám za tolik požadavků a v poledne k tomu. Ale to víte, na oddělení je nás málo.“

„To je v pořádku pane doktor. Jsme jen lidi ne? Víte, já si taky občas jdu pinknout … už to není, co bývalo, tu mě píchne, tam též. Není od věci mít známého doktora. Ale k věci. Jestli je ten "japonec" venku váš, tak je to jednoduché, menší, než ten pekáč, je jenom Saxofon,“ rozjel se konečně Lendl.

„Cožéé? Já myslel, že už jsme se dohodli na autě,“ drmolí Blažej.

„Dohodli pane primáři! Saxofon je přezdívka pro náš nejzajímavější model Saxo, víme, pane primáři?“

„Já totiž nemám hudební sluch, pane Lendl. A jak to Saxo vypadá, to je tento vůz?“ a ukazuji vedle sebe na židli s nápisem Xsara.

„Pane Blažku, vy nemáte ani moc dobrý zrak, víme? Když je tu nápis Xsara, tak dá rozum, že to nemůže být Saxo, že?“ rozohnil se prodejce a přerušil na pár minut natáčení!  

Posléze: „Pane doktor, Xsara je pro vaši bezvadnou paní moc velká. Vaší ženě bez vad stačí Saxo bohatě! Podívejte se za sebe, jak si tu pěkně stojí (druhá židle), čeká na vás a výfukem vrtí...“

Otáčím a prohlížím si nabízený vůz: „Mohu mít dotaz, pane Lendle?“

„Jasně, mluvte doktore…“

„V jakých barvách nabízíte ten saxofon?“

„Dobrá otázka … základní barvy jsou modrá, červená a bílá!“

„Hezké, tak já bych si prosil zelenou.“

Prodejce poněkud znejistěl: „Pane doktor, já říkal něco o zelené? To lituju, ale zelenou nevedeme!“

„Pane Lendl, víte ... mně je barva ukradená. Ale má žena na ní trvá! Motor je jí jedno, výbava je jí jedno, značka je jí jedno, ale na barvě ona trvá. Tady vlak prostě nejede!“

„Já vám to věřím pane doktor, ale musím trvat na tom, že máme jenom bílou, modrou a omezeně, s čekačkou do měsíce, i červenou. Tak jakou chcete?“

„Zelenou!“ 

„Doktore, sakra! Zelená se nedělá!!! Mám bílou, modrou a omezeně červenou! Tak jakou barvičku si dáme, pane doktore, pane primáři, pane, pane Blažeji?“ Lendl vypadá na infarkt, kolegové se baví.

Doktor přemýšlí, prohlíží si červené auto ze všech stran. Lendl kolem našlapuje zlehka, ani nedýchá: „Tak jak doktore, není vůbec špatná, ta červená, že? Je hezká, bezpečná, čistá i když špinavá, elegantní,“ lísá se prodejce jak mlsný kocour. Cítí, že kořist už je nalomená, že se blíží finiš!

„Máte pravdu pane Lendl, je vidět, že jste profík, já do toho vozítka půjdu, sepište to, ale rychle, kdyby to šlo, rychle, už jsem v presu!“

„Jasně sepíšeme pane primáři, ale ještě jsme nemluvili o motoru, výbavě, doplňcích.“

„Promiňte, na to už nemám čas, mně šlo, kvůli ženě, jen o tu barvu, víte?“

„Dobře doktore, dobře. Takže jaká to bude? Bílá nebo červená?“ formálně se ptá Lendl.

„Netrefil jste pane, barvu seru… Ježíši, promiňte, jsem se přeřekl … trapné, chci říci beru...“

„To je v pořádku primáři,“ nakonec vyjadřujete tak trochu i moje pocity… tak jakou?“

„No, já zůstanu, ale jen kvůli ženě … u té zelené!“

A to byl konec! Obecenstvo vybuchlo, prodejce se sesul ze židle k zemi, snad infarkt, Blažej trpělivě sedí a čeká na svou kopii objednávky. Olda rezignovaně vypíná kameru a vybíhá, následován Jirkou, z učebny. Našli jsme je dole ve výčepu … a tím ukončili 1. školící den. Den, který byl pro navýšení prodejů naprosto bezvýznamný!