1 příběh očima 2 postav. Málokdy se shodnou, takže ve výsledku tu jsou příběhy dva. Mým maximem byl pohled 6 ex-spolužáků na třídní sraz. Dnešní téma je obyčejné: začíná víkend nezletilé dcery trávený u otce.
Pohled dcery: ... Ještě 4 měsíce a bude mně 15! Přibude mi více svobody. Ne, nedrží mě v kleci, ale přece jenom jsou věci, co nemám potřebu stále konzultovat, například návraty domů, učení a uklízení. Důležitá věc: bydlím s mamkou v Ostravě. Kolik? Asi 5 let. Dřív jsme bydleli v Orlové (obec u Ostravy), dnes tam bydlí jenom zoufalci, nezaměstnaní, cigáni a táta. Jednou za 14 dní k němu jezdím na víkend. Jak to probíhá? Tak třeba takhle… Sraz máme u haly, v 6 končí trénink, v 6:10 vyběhnu ven a zjišťuji, že zelené auto široko daleko není. A samozřejmě prší. Táta má opět zpoždění, kam se na něj hrabou vlaky. Ale to už slyším pískot kol řezající zatáčku a pak skřípot brzd. A pak je ticho. Mrknu na mobil – 12 minut přes, tak o čem to dneska bude? „No tatí, si na mě zapomněl nebo zase zaspal?“ pokládám tátovi obligátní otázku.
Pohled otce: ... „No, nebudeš mi věřit, co se stalo,“ a má pravdu, zablokování obchvatu zdivočelým stádem tura domácího nevěřím ani já, ale nic jiného mě nenapadá. Už byli vojáci, bouračka, příště zkusím Marťany. Nepříjemné téma přebíjím dotazem: „Jedla si něco nebo máš snad hlad?“ Informace, že nejedla, mě nepřekvapuje. A klasické je i její pokračování: amarouny ve školní jídelně jsou prý nestravitelné, a jíst před tréninkem prostě nemůže... „Stavíme se na kebab, že jó!“
Otázka i odpověď zároveň. Kdo by odolal, přesto si neodpustím malý protinávrh: „Neuděláme si raději doma míchaná vajíčka, co povíš?“
Pohled dcery: ... „Hele, kůň!“ (no vida, tak s těmi krávami nebyl otec tak daleko od reality, pomyslím si, když míjíme v odstavném pruhu jedoucí 2 jezdce), „a vajíčka nechci, ty jsem měla včera," dodám, čímž jsme vyčerpali aktuální cestovní témata, zapínám mobil a mizím ve svém elektronickém světě. Pche, vajíčka! Copak si ten trapný fórek nikdy neodpustí? Vždyť stejně ví, že si ten kebab prosadím… Jé, už jsme v Orlové ... a protože odbočujeme na parkoviště, je tak 100% jasné, že dneska kebab bude. Než tatin zaparkuje, jsem už uvnitř: „Ahoj teto, uděláš mi jeden za 80? Oblohu jako vždycky.“
„Ahoj Anetíno, copak dneska jsi sama?“
„Ale ne, taťka se štrachá po schodech, jenže nevím, jestli si dneska něco dá, prý má strašnou chuť na vaječinu,“ směji se a uhýbám výchovnému letícímu pohlavku, „co si dáš, tatí?“
Pohled otce: ... „Ahoj Týno, udělej mi prosím tě, smažák, nebudu koukat, jak se přejídá tím zdravým, smaženým jídlem. A to jsem dostal od sousedky domácí vajíčka.“
„Nebruč, v lednici se ti nezkazí, přes týden jako když najdeš,“ uklidňuje mě žena, původem z dalekého Kazachstánu, za pultem, „a vůbec, kde ty tu vidiš něco usmaženého? To bude tady jen tvůj sýr.“
Pohled dcery: ... Za 3 hodiny vleču tašku z Billy do auta, samozřejmě klíče má taťka. Čekám s rukama vytahanýma jak opice a aby řeč nestála, ptám se ne právě takticky: „Tak za kolik to dnes bylo?“
„666 kaček“, zavrčí otec a já pozdě pochopila, že někdy je lepší mlčet a nevědět. Doma mizím na záchod (kam jinam, táta má jen garsonku) a nákup si stejně prý nejraději uklízí sám.
Pohled otce: ... Bože, co ta holka na tom hajzlíku tak dlouho dělá: „Aneto!“ zařvu (snad nepřiletí i sousedka).
„Už jdu!“ tahle odpověď mě vždycky spolehlivě vytočí (lže jak russáci – samozřejmě, že nejde). Úspěch slavím až napodruhý, slyším spláchnutí a ani si nevšimnu, že se dítě neviditelně protáhlo jídelní částí a zmizelo v rozestlaných peřinách. Má recht, stejně si potraviny nejlíp srovnám do lednice sám. Ale vytknout jí to musím, jsem přece otec nebo ne?
