31 / Tuhle bitvu stěží kdy vyhraju...

Jsem otec zralého věku, jen tak něco mě nerozhází a už vůbec ne velký nákup s 14 letou dcerou. Ano, je tu jedna šance tento páteční proces přežít bez újmy na zdraví - stačí mlčky tlačit vozík a u kasy všechno zaplatit. 

Nejdříve fakta: 1x za 14 dní přebírám v Ostravě (300 tisíc obyv.) před halou dceru Anetu (jméno je pozměněné, bo nejeví nadšení být hrdinkou mých textů) s tím, že víkend bude jenom náš - tedy minimálně úžasnej. Před rokem, dvěma, jsem na ni 15 - 20 minut čekával, dnes se situace obrátila (proč ... nevím, zřejmě hustější provoz). Následuje 20 minutový přejezd do sousedního města (Orlová, 25 tisíc naštvanejch obyvatel - důvodem je 206. místo z 206 hodnocených obcí v ČR v jakési anketě statistiků). 3. rondl (= kruháč) opouštíme prvním výjezdem a intenzivně hledáme místo na parkování. Jako vždy marně, takže poruším zákazovou značku a vjedu do zásobovacího traktu obchodního centra (tedy sámošky, herny, zastavárny, pivnice a trafiky). Od popelnic mě nadšeně zdraví "houmles" (předevčírem jsem mu v dobrém rozmaru koupil dvojité hranolky - od tý doby mě zřejmě vyhlíží. Má smůlu. Má štědrost má své meze). Než dojdu do do "kebabárny", má dcera objednáno: "Tati, můžu Colu?" Marně ji přesvědčuji o nevhodnosti tohoto "supersladkého" nápoje, moc se mi to nedaří, ostatně sám mám žízeň. Takže 2x cola za 30 a 2x kebab ... to máme 270 Kč (desitka známé prodavačce), ještě jsme nedojeli domů.

"Tati, máš v lednici něco k jídlu?" slyším dotaz, jen usedneme do auta. 

"No, něco se tam najde, ale na snídani to nevidím: olej, ocet, masox a zbytek hořčice plus tvoje speciality, z minulého týdne," takže reakci dítěte nelze neuhádnout - 5. rondl opouštíme 2. výjezdem a posléze odbočuji na parkovišti Billa. Ani tady rovněž není jednoduché najít místo (především proto, že zde parkují i místní, v ulici bydlící). No a to už se dostávám k problematice nakupování s dcerou. Ještě musím říci, že dnešní program nekončí konzumací kebabu a nákupem, ale pokračuje kulturou - jdeme do multikina! Akce: 2 filmy za cenu jednoho. Pozor, říkáte si, kde je ve 206 kino. No, je v Kulturním domě, ale my jdeme do Klubu 007. Stejným názvem se honosí i moje garsonka.

Dávám Anetě 100 Kč, ať zajistí kinoobčerstvení. Cestu máme stejnou, nejblíž je právě Billa. Sice zlí jazykové tvrdí, že je i nejdražší, ale v dnešní době těžko hledat obchod s cenami, jež pamatuji před sametem. Daleko víc mě štve, že v Bille probíhá za provozu zásadní rekonstrukce. Výsledkem je, že nic není, kde bejvávalo, pokaždé se musím ptát, kde najdu piškoty, okurky nebo papírové utěrky? 

Akční situace: stojím u salámového pultu, v půl 8 se už o výběru nedá vážně mluvit, koutkem oka zahlédnu Anetu, jak cosi loví v regále baleného sladkého pečiva: "Hej, co to tam máš?" hulákám.

Ona: "Metro. To se hodí."

"Ježíši, Anetíno! samej cukr. Okamžitě to vrať!" 

"To mám jako ceny (pro vítěze našich společenských her, jež pravidelně vyhrává) mrmlá a jen velmi neochotně se vzdává svého čerstvě nabytého pokladu. Vracím se k salámům, vnitřně spokojen, jak máme poslušné dítě - dobře jsme ty děcka se ženou vychovali.

O 20 minut později ... stojím u poslední "jedoucí" pokladny. Aneta nakládá na pás, já do tašek. A už se  nestačím divit:  popcorn - OK, cola + kofola (2 nápoje?), nachos i s omáčkou ... a metro! Dvakrát!

"Jasně, mělas koupit občerstvení pro 2 osoby, ne pro všechny sousedy na patře v sortimentu, který v mk nevedou! Takže já čekám: běž to metro zaparkovat, kam patří."

"Když ono je to tak moc dobrý, prosím...!"

Co teď, hádat se před prodavačkou, a to ještě vidím na pásu kyselé pásky a čokoládu. Takže v rámci zachování míru provedu to, čemu se říká bezpodmínečná kapitulace (zboží z pásu do vozíku). "Kolik si platila:" ptám se poté, co jsme projeli hlídací závorou.

"666 Kč, to je dobrý, ne?" Osobně si to nemyslím, nákupy + večeře, kebab, drogerie - no, do 1 000 korun to dneska nebude. A to je vše. 

Ještě nabídka pokračování: "Víkend s dcerou. Jak to vidí ona, jak to vidím já."