162| Král sem, král tam – zase pozdě
Epizoda 7… Děj: mínus 2 roky, místo Praha. Schůzka s ex-přítelkyní (po mnoha letech), sraz u Muzea (nikoliv u koně pod ocasem, ale u východu z metra). Vím, že Hela nesnáší čekání, tak jedu o autobus a 2 metra dřív. OK, jsem na místě, 7 minut k dobru. Takže ještě zajdu do obchoďáku (DP má vstup propojen s podchodem) pro kytici. Vidět jsou už od vchodu, hned u pokladen. Ty jsou tu 4, jedou 2. Vlastně jedna, druhá právě zavřela. Beru kytku a postavím se k pokladnímu pásu. Přede mnou jen 2 zákazníci, ještě mám 4 minuty. Je tu problém č. 1, cizinec nemá funkční kartu a v hotovosti snad jen 100eurovku. Začínám se potit a přemýšlím, zda vrátit kytku nebo cizinci zaplatit minerálku. Naštěstí tak učinil přivolaný vedoucí ve věku mého syna. Druhý problém: paní přede mnou už sice zaplatila (nejvyší čas, už minutu přetahuju), když si všimla nezapočítané slevy na jogurty (o kolik tu běží, o 2x 3 koruny?). Znovu je tu vedoucí se storno klíčem … výlohou už vidím venku stepovat Helenu.
„Tak jenom tu kytku, pane? 59 káčé, prosím,“ dodá prodavačka, která zřejmě nemá zrovna svůj den. Kruci, v drobných dávám dohromady jen 48 korun a pak mám až tisícovku.
„To si děláte srandu, nemáte menší?“ Pokladní je už rozzuřena do běla, já rudnu, žena za výlohou nervózně podupává nohama, což nevěští nic dobrého. Sláva, v zadní kapse nacházím dvacku. Na schůzku přicházím s osmiminutovým zpožděním … plus 6 minut mi zabere vysvětlení výše uvedeného.
Epizoda 8… Děj: Mariánské Lázně, mínus 2 měsíce. Pravidelní čtenáři mého blogu (tímto jim děkuji za vlídnost, vstřícnost, čas) ví, že jsem letos v květnu se ženou a kamarádem Petrem trávil nejchladnější týden v Mariánkách. Nejen zima, ale hlavně covid způsobil, že lázně vypadají jako město duchů, město bez lidí – nefungují hotely, zahrádky, kavárny, výtahy na nádraží, zredukována je i místní doprava, zvláště o víkendu. Proto se mi jako dobrý nápad zdál návrh kamaráda a kolegy z vojny, Mirka, majícího prý nedaleko odsud chatu – že by za námi právě v neděli (den bez procedur) přijel a udělali bychom si výlet na Kladská rašeliniště. Ještě šperkujeme jeho příjezd jako náhodné setkání před hotelem s tím, že akce „S“, proběhne v 9 hodin. Ale protože tak úplně nevěřím naší konspiraci, zpravím o situaci ženu i Petra s tím, že budou dělat překvapené.
OK, po snídani se oblékneme (teplota cca 11°C, prší) a jdeme Mirkovi naproti. V půl 10 naše nálada poklesla pod venkovní teplotu, schováni v budce marně vyhlížíme vůz. V 10 to žena vzdává, vrací se na hotel, zahřát do postele. Volám Mirkovi – už prý vyjeli, za hodinku jsou u nás. „jak vyjeli, kdo vyjeli? Jak za hodinu, kolik kilometrů?“ Špatný signál ukončil náš hovor, špatná zpráva definitivně zbytkovou dobrou náladu. Tu zlepšil až pitný režim (13. pramen, kafe a zákusek v hotelové kavárně.
V půl 12 volám Mirka, signál nedostupný. Ve 3 na 12 volá on, že už zaparkoval ve městě a stoupají parkem, za chvíli tu jsou i s jahodama, Ivetou a Betkou. Nechápu ani jedno…
12:00 telefon, který neberu, vycházím z hotelu a rovnou používám slova, která papír nesnese, byť byla napsána dávno po 22. hodině.
Na Kladskou jsme tedy už nejeli, náhradní výlet – lanovkou do Bohemialandu – viz blog 159. Takže toto dodnes nevysvětlené tří hodinové zpoždění by mělo šanci na zpoždění největší, kdyby…
… kdyby nebylo následující epizody, tuším, že 9. Děj se odehrál před 9 lety souběžně v severočeském Středním Jiřetíně a severomoravské Horní Lutyni.
Petr je můj dobrý kamarád, výborný prodejce aut a kmotr mé dcery. Bohužel vzájemná vzdálenost (přes Prahu cca 550 km) nám neumožňuje se často vidět, maximum bývá 1x ročně. Leč nastal problém: luxusní, všestranně nastavitelnou postel v Mnichově (u kamarádky) je potřeba přemístit do Horní Lutyně. Nu což, vezmu služební dodávku (ostatně i já jsem prodejcem aut) a vyrazím do Bavor. Přespím v HJ u Petra.
O týden dřív, pátek 19:25h, venčím našeho kavalíra (také tu má někde svůj foto blok), když mi zvoní mobil. Petr: „Nazdar Michale, tak kde seš?“
„Kde bych asi byl, venčím na sídlišti Dixinu, než začne v telce ‚Ordinace‘“, odpovídám s mírným údivem. Normálně se Petr o můj páteční program vůbec nezajímá.
„No, to ses po…..l! Proč venčíš čokla, když máš parkovat před naším domem?“
„Hele, Péťo, nechci tě naštvat, ale parkovat u vás před domem budu až za týden, dneska budu sedět za počítačem a psát svůj 1. román. Už jsem na 123. stránce!“ zasazuji Petrově kalendáři tvrdý direkt.
Po poradě s mobilem slyším: „Nojo, brácho, ty máš asi pravdu, já si to blbě napsal. Lenka mě zabije, celý den šůrovala byt, chlebíčky udělala, šampus chladí. To už se mi příště nepovede!
A měl pravdu. Příští týden jeho žena nebyla doma, naštěstí jsem si koupil bagetu u pumpy a zašli jsme se dojíst do hospody v Dolním jiřetíně. Myslím, že 168 hodinové zpoždění, vlastně jenom taková malinká nedochvilnost by v této kategorii vyhrála, pokud bych nepočítal termínově neurčitý slib, druhého kamaráda Martina, že tohle léto už k nám určitě přijede. To máme 5 let, což je zhruba 44 000 hodin. Ne, že bych neměl ještě pár příběhů, ale všeho moc škodí. Téma je uzavřeno, Pokud jste se trošku pobavili, jsem rád, a vy zase máte možnost potěšít mne, pokud mi zvýšíte karmu. M.
Milan Vít
37 / Dopis 16 leté dceři
Proč jí vzkaz z konce blogu nepředám osobně, tedy ústně, v úterý na slavnostním obědě. Důvody jsou dva: za prvé mi to přijde o fous slavnostnější a třeba někomu pomůžu vyjádřit i jeho pocity.
Milan Vít
35 / 100 let
Důležité termíny dnešního příběhu: bankomat, výročí, strategie, etika, etiketa, drtivá porážka ... u zubaře.
Milan Vít
34 / Už jsem i já prozřel...
... už i já pochopil, že to sprosté slovo, ta proradná "inflace", dorazila i do mé garsonky a usadila se mi v peněžence. Následující text vznikl jako mailík poslaný kamarádce k pobavení u ranní kávy. Uvidíme, třeba pobaví i vás.
Milan Vít
33 / Jak se nás moc nesešlo
Rád splknu u piva se „starými kámoši“ ... jsem ochotnej věnovat přípravě srazu čas, pár peněz, najít termín a místo, byť nikdy nevyhovím všem. Ale není to žádnej vědeckej úkol hodnej dizertační práce, na malej bločeg to snad dá.
Milan Vít
32 / Dvojím pohledem
1 příběh očima 2 postav. Málokdy se shodnou, takže ve výsledku tu jsou příběhy dva. Mým maximem byl pohled 6 ex-spolužáků na třídní sraz. Dnešní téma je obyčejné: začíná víkend nezletilé dcery trávený u otce.
Další články autora |
Královna fetiše rozdráždila Ameriku. Její fotografce se klaní i feministky
Seriál „Nejkrásnější fotografka“ či „nejlepší pin-up fotografka na světě“. Taková čestná přízviska si...
„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici
Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...
Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím
Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...
Česko explodovalo zlatou hokejovou radostí, fanoušci v Praze kolabovali
Česko v neděli zažilo hokejový svátek. Fanoušci vyrazili sledovat finále mistrovství světa na...
Pavel se zranil na motorce. V nemocnici na pozorování zůstane několik dní
Prezident Petr Pavel se zranil při jízdě na motorce. Zranění nejsou vážná, ale vyžádají si...
Senát rozhodne o nové definici znásilnění i výši příspěvku na péči
Přímý přenos Změnu vymezení znásilnění v trestním zákoníku ze silou vynuceného na nesouhlasný pohlavní styk bude...
Zlaté hokejisty ocení premiér Fiala, ve čtvrtek půjdou také na Hrad
Premiér Petr Fiala odpoledne přijme tým hokejových mistrů světa. Setkání se uskuteční v Kramářově...
Odpor k migraci roste především u mladších generací, ukazuje průzkum
Mladí lidé jsou více proti migraci než starší generace, ukazují data z posledního průzkumu...
Býčí zápasy končí i v Kolumbii, podle nového zákona do tří let
Kolumbijský parlament schválil zákaz býčích zápasů. K tomuto kroku dospěl po sedmi letech...
- Počet článků 219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 390x
A kdo jsem já? Zcela jistě:
Muž spíš starý - nežli mlád, spíše chorý - nežli zdráv! Spíš jsem těžší - nežli lehčí, spíše píši - nežli řečním! Spíš jsem zvíře - nežli kráska, všechno sním a ještě mlaskám! Chci být vtipný a ne smutný - předsevzetí: nebýt trapný! Dnes jsem tu a ... zítra? Kdo ví?