Minulý blog měl jenom trochu pobavit, jenže jsem zjistil, že k těm opravdu pikantním, nedochvilným epizodám jsem se vůbec nepřiblížil - a to je škoda. Takže ještě jednou o nedochvilnosti či možná už spíše o nepochopení se…
Epizoda 7… Děj: mínus 2 roky, místo Praha. Schůzka s ex-přítelkyní (po mnoha letech), sraz u Muzea (nikoliv u koně pod ocasem, ale u východu z metra). Vím, že Hela nesnáší čekání, tak jedu o autobus a 2 metra dřív. OK, jsem na místě, 7 minut k dobru. Takže ještě zajdu do obchoďáku (DP má vstup propojen s podchodem) pro kytici. Vidět jsou už od vchodu, hned u pokladen. Ty jsou tu 4, jedou 2. Vlastně jedna, druhá právě zavřela. Beru kytku a postavím se k pokladnímu pásu. Přede mnou jen 2 zákazníci, ještě mám 4 minuty. Je tu problém č. 1, cizinec nemá funkční kartu a v hotovosti snad jen 100eurovku. Začínám se potit a přemýšlím, zda vrátit kytku nebo cizinci zaplatit minerálku. Naštěstí tak učinil přivolaný vedoucí ve věku mého syna. Druhý problém: paní přede mnou už sice zaplatila (nejvyší čas, už minutu přetahuju), když si všimla nezapočítané slevy na jogurty (o kolik tu běží, o 2x 3 koruny?). Znovu je tu vedoucí se storno klíčem … výlohou už vidím venku stepovat Helenu.
„Tak jenom tu kytku, pane? 59 káčé, prosím,“ dodá prodavačka, která zřejmě nemá zrovna svůj den. Kruci, v drobných dávám dohromady jen 48 korun a pak mám až tisícovku.
„To si děláte srandu, nemáte menší?“ Pokladní je už rozzuřena do běla, já rudnu, žena za výlohou nervózně podupává nohama, což nevěští nic dobrého. Sláva, v zadní kapse nacházím dvacku. Na schůzku přicházím s osmiminutovým zpožděním … plus 6 minut mi zabere vysvětlení výše uvedeného.
Epizoda 8… Děj: Mariánské Lázně, mínus 2 měsíce. Pravidelní čtenáři mého blogu (tímto jim děkuji za vlídnost, vstřícnost, čas) ví, že jsem letos v květnu se ženou a kamarádem Petrem trávil nejchladnější týden v Mariánkách. Nejen zima, ale hlavně covid způsobil, že lázně vypadají jako město duchů, město bez lidí – nefungují hotely, zahrádky, kavárny, výtahy na nádraží, zredukována je i místní doprava, zvláště o víkendu. Proto se mi jako dobrý nápad zdál návrh kamaráda a kolegy z vojny, Mirka, majícího prý nedaleko odsud chatu – že by za námi právě v neděli (den bez procedur) přijel a udělali bychom si výlet na Kladská rašeliniště. Ještě šperkujeme jeho příjezd jako náhodné setkání před hotelem s tím, že akce „S“, proběhne v 9 hodin. Ale protože tak úplně nevěřím naší konspiraci, zpravím o situaci ženu i Petra s tím, že budou dělat překvapené.
OK, po snídani se oblékneme (teplota cca 11°C, prší) a jdeme Mirkovi naproti. V půl 10 naše nálada poklesla pod venkovní teplotu, schováni v budce marně vyhlížíme vůz. V 10 to žena vzdává, vrací se na hotel, zahřát do postele. Volám Mirkovi – už prý vyjeli, za hodinku jsou u nás. „jak vyjeli, kdo vyjeli? Jak za hodinu, kolik kilometrů?“ Špatný signál ukončil náš hovor, špatná zpráva definitivně zbytkovou dobrou náladu. Tu zlepšil až pitný režim (13. pramen, kafe a zákusek v hotelové kavárně.
V půl 12 volám Mirka, signál nedostupný. Ve 3 na 12 volá on, že už zaparkoval ve městě a stoupají parkem, za chvíli tu jsou i s jahodama, Ivetou a Betkou. Nechápu ani jedno…
12:00 telefon, který neberu, vycházím z hotelu a rovnou používám slova, která papír nesnese, byť byla napsána dávno po 22. hodině.
Na Kladskou jsme tedy už nejeli, náhradní výlet – lanovkou do Bohemialandu – viz blog 159. Takže toto dodnes nevysvětlené tří hodinové zpoždění by mělo šanci na zpoždění největší, kdyby…
… kdyby nebylo následující epizody, tuším, že 9. Děj se odehrál před 9 lety souběžně v severočeském Středním Jiřetíně a severomoravské Horní Lutyni.
Petr je můj dobrý kamarád, výborný prodejce aut a kmotr mé dcery. Bohužel vzájemná vzdálenost (přes Prahu cca 550 km) nám neumožňuje se často vidět, maximum bývá 1x ročně. Leč nastal problém: luxusní, všestranně nastavitelnou postel v Mnichově (u kamarádky) je potřeba přemístit do Horní Lutyně. Nu což, vezmu služební dodávku (ostatně i já jsem prodejcem aut) a vyrazím do Bavor. Přespím v HJ u Petra.
O týden dřív, pátek 19:25h, venčím našeho kavalíra (také tu má někde svůj foto blok), když mi zvoní mobil. Petr: „Nazdar Michale, tak kde seš?“
„Kde bych asi byl, venčím na sídlišti Dixinu, než začne v telce ‚Ordinace‘“, odpovídám s mírným údivem. Normálně se Petr o můj páteční program vůbec nezajímá.
„No, to ses po…..l! Proč venčíš čokla, když máš parkovat před naším domem?“
„Hele, Péťo, nechci tě naštvat, ale parkovat u vás před domem budu až za týden, dneska budu sedět za počítačem a psát svůj 1. román. Už jsem na 123. stránce!“ zasazuji Petrově kalendáři tvrdý direkt.
Po poradě s mobilem slyším: „Nojo, brácho, ty máš asi pravdu, já si to blbě napsal. Lenka mě zabije, celý den šůrovala byt, chlebíčky udělala, šampus chladí. To už se mi příště nepovede!
A měl pravdu. Příští týden jeho žena nebyla doma, naštěstí jsem si koupil bagetu u pumpy a zašli jsme se dojíst do hospody v Dolním jiřetíně. Myslím, že 168 hodinové zpoždění, vlastně jenom taková malinká nedochvilnost by v této kategorii vyhrála, pokud bych nepočítal termínově neurčitý slib, druhého kamaráda Martina, že tohle léto už k nám určitě přijede. To máme 5 let, což je zhruba 44 000 hodin. Ne, že bych neměl ještě pár příběhů, ale všeho moc škodí. Téma je uzavřeno, Pokud jste se trošku pobavili, jsem rád, a vy zase máte možnost potěšít mne, pokud mi zvýšíte karmu. M.
