Žijeme v nejlepší nebo nejhorší době?

Často se omílá, že žijeme v nejlepší době. Je tomu skutečně tak?  Proč nás neděsí stín nacházejícího civilizačního a přírodního kolapsu? Je snadné tyto obavy vytěsnit?

Opravdu žijeme v nejlepší době jenom proto, že můžeme zahánět nudu nákupy z valné části nepotřebných věcí v nákupních centrech, či leteckými cestami bůhvíkam, protože tam jsme ještě nebyli? Či vyhodit to, co jsme si nedávno koupili, ale krátce poté to už vyšlo z módy?

Pravděpodobně nikdy předtím nebyla naše globální civilizace ohrožena jako nyní nadcházejícím klimatickým kolapsem tak zásadně jako dnes, aniž by to vyvolalo významnější posun v chování společnosti. Nikdy předtím nebylo svobodné a pod perzekucí nevynucované chování veliké části obyvatel světa v tak příkrém rozporu s následky takového jednání.

Situace je v mnoha ohledech dramatičtější, než se ještě nedávno předpokládalo. Na Yaleově univerzitě zjistili, že při pokračování současné rychlosti produkce oxidu uhličitého bude dosaženo při stejných objemech emisí cca o jeden až tři stupně vyšší teploty. Země je totiž na emise oxidu uhličitého senzitivnější. Podle vědců z této univerzity neodhadly modely mezinárodního panelu pro klimatickou změnu IPCC korektně poměr ledových krystalků a kapiček podchlazené vody v mracích, které odrážejí dopadající sluneční záření. V mracích je ledu méně, a proto je jejich propustnost pro sluneční paprsky vyšší. Toto zjištění je zcela charakteristické, stále zjišťujeme, že klima ohrožujeme stále více.

To není jediná negativní zpráva, další předkládá vliv s rostoucí teplotou se uvolňujícího metanu s daleko intenzivnějším působením na oteplování planety. Podle Arctic Blog je možné očekávat nárůst teploty od roku 1900 do roku 2026 o 10°C.

Jakkoliv je globální oteplování mimořádně nebezpečným fenoménem, nezbavuje nás úvahy nad souvisejícími negativními jevy. Nemůže opomíjet mizící biodiverzitu, kdy nenávratně zanikají biologické druhy s rychlosti tisíckrát vyšší, než tomu bylo v předprůmyslové éře.  Mezi nimi bohužel i ty, které jsme ani nepoznali. Rovněž nemůžeme brát na lehkou váhu v obrovských kvantech mizející ornici, která je nenahraditelným základem jakéhokoliv udržitelného zemědělství a existence jako takové. Bez jídla neuděláme ani krok. Na vině samozřejmě je nebiologický způsob zemědělství, s chemizací a velkoplošným, údajně efektivním obhospodařováním půdy. Tento devastující postup u nás bohužel díky hnutí Ano a Agrofertu získává další zemědělskou plochu i příznivce.

Alarmující skutečností je rovněž světové, stále pokračující a stále se zrychlující vyčerpávání podzemních zásob sladké vody a masivní využívání této vody pro zemědělské účely. Nejenom, že se vyčerpávaná voda v tuto chvíli podílí ze 42 procent na zvyšování hladiny moří, a navíc v horizontu málo desetiletí v aridních oblastech povede k dlouhodobému zasolení půdy, jako se tomu stalo v povodí australských řek Murray a Darling.

Stranou nemohou zůstat ani nůžky rozšiřující se mezi bohatými a chudými, a to v rámci jednotlivých států i mezi nimi. Tento zvyšující se rozdíl předznamenává hluboké sociální problémy, nezvladatelnou migraci a pravděpodobně i násilné střety.

Jako východisko se předkládají technologická řešení, obnovitelné zdroje, záchyt oxidu uhličitého, snížení prostupnosti atmosféry pomocí umělých aerosolů, a podobné. Nelze pochybovat, že obnovitelné zdroje představují důležitý prvek proměny energetického systému, což bylo dokázáno jak praktickými úspěchy obnovitelné energetiky (Kostarika, Uruquay či spolkové země Rakouska – Burgenland a Dolní Rakousko), tak i nedávnými teoretickými studiemi z Finska a Spojených států. Po technologických řešeních rádi sahají vlády, instituce i investoři, aniž by se zajímali o hlubší souvislosti. Představují srozumitelný a realizovatelný krok.

Technická řešení širokého spektra problémů ale ze zásady nemohou postačovat. Neexistuje žádná lidská technologie, která by měla netto nulové odpady a netto nulové emise.  Neexistuje ani teoretická možnost 100% recyklace, v praxi se za dobrou považuje mnohem nižší míra (třeba nad 60%). Neexistuje žádný materiál, který by v důsledku lidského využití nepotřeboval vyčerpatelný zdroj a zařízení, které bylo nutno vyrobit z podobných materiálů.  Obdobné platí i pro výrobu energie. Technologie nejsou pravděpodobně nikdy schopny přinést celostní udržitelné řešení. Lze spekulovat nad tím, zda soudobý odklon zájmu studentů od technických oborů jasnozřivě nereflektuje právě tuto skutečnost.

(pokračování za pár dní)