Poslední soud

Ten sen trval zlomek vteřiny a přesto to byla nekonečná věčnost. Knihy byly otevřeny a hlas přikazovat: piš. A bytosti bez očí se dívaly. Ty, kteří neměli ruce, se dotýkaly všech. A tváře bez úst volaly První jména jako na Počátku.

Jako když z výšky sypete z pytle nepomletý mák velikým trychtýřem do vyhlazeného černého kameninového žlabu a tyto spousty sypou se tak rychle, jako by všechno až teklo a žlab se stále více a více plnil, avšak nepřetékal. 

Tak sypali se do propasti LIDÉ, narážejíce jeden o druhého ze všech stran a padali zcela bezmocně tam, kam nikdo z nich padat nikdy nechtěl.

A pak se pojednou v jediném okamžiku všichni i každý jednotlivý zvlášť  ocitli v zastavení všech dějů, které se hýbaly v čase, který vždycky stál, nad posledním Ostřím. 

A shůry se ozval Hlas, který se ptal všeho dole, co tam bylo čekající, než dopadne na hranu, která rozdělí živé od neživého silou v pádu umocněnou zátěží vlastních vin jako neuzvednutelných závaží.

Otázka první zněla  : "Budete se soudit sami ?"

Otázka druhá zněla : "Požadujete soudce?"

Poslední svobodná volba. Volba s konečnými následky.

Odsuzovat druhého je tak snadné.

Nyní však jsi tu jen ty.

Ty sám a nikdo jiný.