Odinova pečeť se objevila na zemi ...

Jednoho dne opět sestoupil na zem Všeotec, ÓDIN.  Cítil nezměrnou bolest v srdcích  lidí, která rostla a sílila ve stravující pocity naprosté bezmocnosti. Ódin to viděl a rozhodl se jim pomoci ...

Na jedné křižovatce stálo děvče, které chtělo vypadat jako kluk, protože jí to připadalo bezpečnější.

V ruce držela bílou hůl a klapala její špičkou o zem.

Klap, klap, klap ...

Podle toho se snažila najít volnou cestu.

Ódin k ní přistoupil a zeptal se :

Co to děláš ?

A děvče odpovědělo : před několika měsíci dny jsem přišla o zrak a tak se učím chodit bez nich a učili mě, že takhle se to dělá :

klapeš holí o zem před sebou a posloucháš. Podle zvuku se učíš odhadovat, co tě čeká při dalším, kroku. A znovu zopakovala : takhle se to dělá, takto mě to učili ...

Ódin k ní přistoupil a položil dlaň na její rameno, a nechal je tam tak dlouho, dokud neucítila dotek Domova všech lidí. On byl stále mladý a ona zestárla o mnoho let.

                                                           "A nyní jdi. Jdi srdcem."

A paní v letech mu podala  svoji bílou hůl a s nově nabytou jistotou udělala další krok a další a po nich ještě tisíce jiných. A už nikdy nebloudila…

 Viděla srdcem.  A Ódin cítil, že jeho čas strávený na Zemi byl předám a využit k růstu.

 A slepá žena ukazovala za čas cestu slepým, kteří viděli očima a chtěli víc….

A pak nastal její poslední den.

V jejím velikém srdci se ze spánku probudila Ódinova pečeť. 

Vzala HO klidně za ruku a odešla ...

A Odinovy děti stále chodí v jejích stopách.

Nádech, výdech, krok ... 

( Legendy praví, že nikdy neodešla, že je na té křižovatce pořád.)