Smrt je bytost tak nádherná...

to jsem napsal v sedmnácti do slohové práce na gymplu v roce 1980. Soudružka učitelka na češtinu byla velice pintlich dáma, která mi říkala, že kdybych jen trochu chtěl, tak jsem mohl mít samé jedničky ...  

No, asi jsem nechtěl. 

Bylo nás ve třídě 34 a já lajdák byl čtvrtý nejlepší ve třídě, co se prospěchu týkalo. Přede mnou byla už jen Irena, ta měla samé biče, protože její máma vždycky obrečela, když její holčička donesla jedna mínus a pak dva Pavlíci, jeden syn ředitele banky, kterého mi pořád dávala maminka za vzor ( kdybys byl jako Pavlík, mohl bys být i primářem a v naší rodině by konečně někdo něco znamenal... ) a pak Pavlík číslo dvě, který byl vždy dostatečně kluzký, aby se dostal, kamkoli chtěl.

Ale co už,...

takže téma : nádherná smrt. Jo, to je něco, co se dnes už neučí... 

A co uděláme ? Inu, zakážeme smrt...

To už bylo v jedné pohádce a víte, jak to dopadlo. 

***

Vždycky, když se smrt ozve důrazněji, než je běžné ... tak se lidi vyděsej ( to je mi ale slovo ... ).

Dřív všichni žili spolu a starali se o sebe až do konce. Když přišel jejich čas, byli smíření a neumírali opuštění a ve strachu jako dnes, obklopeni super technologiemi. 

Rostlina vyroste ze semene, vykvete, vydá plody a umírá jako součást přirozeného řádu věcí,

jenom někteří lidé by chtěli žít věčně ... 

Ptal jsem se včera člověka, kterému už sakra dlouho umírá táta na jipce :

"Kdybys byl jím a vnímal sebe jeho očima, co bys asi cítil ?"

Je ti osmdesát a tvoji milující rodinu děsí představa, že jim umřeš a jak je to těžké...

Nechtějí tě sobecky nechat v klidu odejít.  Ano, je to sobectví, ale oni to tak nevidí.

Kdo je ochoten se ptát, jak se cítíš ty ? Kdo se tě skutečně ptá, co bys chtěl ?

Život sis užil a že za to stál. Ale nic netrvá věčně. A tak tě nutí přemýšlet, proč bys tu měl být dalších pět nebo klidně i deset let. Co by to mělo být za život : upoutaný na lůžko, napojen na přístroje udržující životní funkce, kapačkou doplňován o tišící prostředky, které už rozumu neumožňují vnímat okolí a pokud ano, tak jen na chvíli... 

Tak chceš odejít a tví blízcí to nechtějí dovolit. Jo, jejich způsobem to i "chápeš", ale svým způsobem je to už jen kruté mučení...

Někdy poslední chvíle řeší kněz a pak i syn ateista znejistí, jestli na té tátově víře něco náhodou není...

Každý máme své umírání přesně takové, jaké si zasloužíme. Nikdo není ošizen. Toto účetnictví neumožňuje podvádět. 

A když skončí umírání, přichází SMRT a Ta je pro každého stejná : 

                                                                       Je nádherná.

Viděl jsem Ji...

Bylo mi sedmnáct a psal jsem slohovou práci na gymplu. A v té práci byly věta :

"Smrt je Bytost tak nádherná, že kdyby Ji lidé jenom na malinkou chvíli skutečně mohli vnímat všemi smysly, nechtěli by už žít, chtěli by jen umírat.

A to je důvod, proč nám byl dán strach ze smrti :

                                                           abychom dávali přednost životu.