Předseda Senátu Vystrčil je ve své pýše jen malou figurkou na šachovnici velmocí

USA a Čína spolu dnes soupeří o dominaci v oblasti Pacifiku (kam patří i Tchaj-wan) a my jim, v osobě Miloše Vystrčila, sloužíme jako lakmusový papírek. Přece si sami nebudou špinit ruce.

Znám senátora Vystrčila osobně, ze svého nedávného působení v Dolní sněmovně Parlamentu ČR. Tehdy to byl malý, nenápadný mužíček, který jezdil za senátní frakci ODS na společné zahraniční parlamentní delegace, pravidelně se svojí přítelkyní. O problematiku té které delegace se většinou příliš nezajímal a věnoval se spíše turistice. Škoda, že mu tentokrát v prožití „rodinné“ dovolené na exotickém Tchaj-wanu zabránil ten zatracený koronavirus. Ani do hotelového bazénu kvůli němu nemohli, jak si někteří členové Vystrčilovy delegace postěžovali. No představte si to!

Česká zahraniční politika skutečně vypadá, jak kdosi před časem vtipně napsal v novinách, jako švédský stůl, ze kterého si každý bere, co se mu zlíbí. Takže do ní pak mluví kromě ústavou zmocněných prezidenta, premiéra nebo ministra zahraničí už opravdu kde kdo, včetně sebestředných neumětelů typu Hřiba, Novotného nebo nyní Vystrčila. No a ministr zahraničí Petříček, místo toho, aby naši zahraniční politiku opravdu řídil a proti Vystrčilově cestě zasáhl, prohlásil, že se mu sice cesta moc nelíbí, ale že neví, co by proti ní mohl dělat. Trochu málo. Kdyby alespoň hrozil demisí nebo tak něco. Jenže zase, ministerský plat je ministerský plat, že? Za ten už se dá ledacos překousnout…

Naše senátní delegace na Twaj-wanu a nekompetentnost ministra zahraničí škodí ale nejen pouze naší republice, nýbrž celé Evropské unii. Evropská zahraniční politika je dnes prakticky jen k smíchu a Evropská unie se marně může snažit o společnou vyváženou politiku vůči Číně. Jak je totiž vidět, USA si vždycky snadno najdou hlupáka, který do toho Evropě „hodí vidle“.

To, že se Čína se chová arogantně, nejen v tomto ale i v jiných případech, je samozřejmě bez diskuze. Vidím v tom jednak stále rostoucí sebevědomí a ambice, jednak náznak překvapení, že se zemička jako je ta naše chová, dokonce přes oficiální uznání politiky jedné Číny, ve věci Tchaj-wanu, nebo i Tibetu, jako jakýsi vzteklý psík, který se pokouší “zakousnout“ Číně do holeně. S Německem nebo Francií by Čína nejspíš asi jednala jinak. Ale tyto země jednají s Čínou také jinak, s úctou slušně a diplomaticky, nikoli jako vzteklý jezevčík.