Jsme jiní než muslimové?

Když si pes zvykne na to, že dostává potravu jako první, tedy je upřednostněn před některými lidmi z rodiny, domnívá se přirozeně, že stojí i v té hierarchii výše. V extrému se pak může stát, že se najednou naostro, snaží  tuto pozici vynutit zuby. Jde sice o zvíře, ale analogii tohoto principu lze vysledovat i u nás lidí.

Nejsem politolog, ale mám dojem, že upřednostňování práv muslimských chlapců před děvčaty posiluje jejich ego, aniž by museli vynaložit nějaké úsilí. To vyšší ego pak ztěžuje připouštět jiný než vlastní, někdy ale i radikální přijatý názor. A protože se v každé společnosti rodí určité procento se sklony k extremismu, je takovou výchovou tento stav ještě posílen. Islám navíc umožňuje více výkladů, a to lze pak snadno zneužít. Především při znevážení hodnoty pozemského života. Vražedný koktejl je pak domíchán v očekávání toho skvostného života posmrtného, kdy se tolik započítává i hrdinný boj s nevěrci.

Opačným extrémem je všeobjímající Evropan. Křesťanská tradice umožňuje odpustit snad i vrahovi dětí, především pokud jde o děti cizí. Hlavně, aby se s tím vrahem zacházelo slušně tak, aby nebyla poškozena jeho lidská práva. Nemyslím, že přílišná útlocitnost je v těchto případech na místě. Práva a povinnosti jsou přece hodně propojené nádoby. Ten plánující vrah si asi mnoho povinností k tomu svému bližnímu také nepřipouštěl.

Bohužel, na rozdíl od muslimů, si v tomto ale nevím rady. Právě pro ty křesťanské kořeny se mysl brání sahat někomu na život. Neapeluji tedy za znovuzavedení trestu smrti. Zároveň je pro můj rozum ale nepřijatelná i představa, že se bude někde nákladně pečovat o takového vraha až do jeho nenásilného skonu. Tedy i s řadou jeho práv a za peníze ostatních.

Závěrem: U nás je příkladem nezaslouženého a vypěstovaného ega, větší počet konfliktů mezi učitelem a žáky z abnormálně bohatých, nebo vlivných rodin (při jejich srovnatelném IQ s ostatními žáky). Ptejme se ale dále: Zaslouží si skutečně Breivik lítost značné části spoklečnosti  nad tím, že mu nebyla dokonce umožněna ani účast na pořbu své matky? Zaslouží si spolu s Carnajevem nákladnou práci týmů nejlepších advokátů, aby byl ten trest co nejnižší? Kdo platí ty policejní manévry při jejich přesunech k soudu? Není ta útlocitnost a popularita spíše inspirací pro někoho dalšího, místo aby je postoj společnosti odrazoval? Chceme chodit po ulicích a bát se? Z hlavy se pak navíc těžko vytěsňuje myšlenka, že z nedostatku péče, peněz a též ohledů, umírají hlady někde jinde děti.