Co možná jsme,proč tu možná jsme a proč je možná všechno jinak díl2

Díl druhý pro ty, kdo se prokousali dílem prvním a chtějí se zamýšlet nejen nad jeho dopady, ale i nad smyslem života našeho.

Padl by další všeobecně přijímaný mýtus. Jednalo by se o život bez vody. Vzniklé vyšší organismy by stále ještě byli vázáni jen na počítačovou síť a i při získání inteligence srovnatelné s tou lidskou, by nechápali náš úplně jiný současný svět. To přesto, že by žili vlastně i několik centimetrů od nás. Vše jde nastavit tak, aby i u nich zdánlivě platil zákon nezničitelnosti energie a tedy i toho co vnímají jako hmotu. Vždyť podle jejich názoru se vše kolem nich pouze využije, sní, přemění či přesune. Přijali by tedy jako svůj základní fyzikální zákon nezničitelnost hmoty a energie a vůbec by netušili, že fungují jen proto, že počítač přijímá energii ze zásuvky.

Podle teorie relativity jsme my omezeni limitem rychlostí, (patrně světla) a při přesunu do jiné rychleji se pohybující soustavy, stárneme pomaleji. Podobně pro vviry, by maximální rychlost změn, tedy i ta sčítaná, nemohla logicky přesáhnout rychlost daného procesoru v počítači, ve kterém by se právě nacházeli. V pomalejším počítači by tedy žily z pohledu toho rychlejšího déle. Kvantovou teorii připomíná zase skutečnost, kterou zná každý začínající programátor. Ten ví, že na obrazovce i v programu počítače neexistuje plynulý pohyb, vše se děje ve skocích, byť nesmírně malých. Tímto způsobem lze v jejich světě připodobnit i řadu dalších a dalších záhad světa našeho.Tedy včetně vývojové nutnosti stárnutí. Zamrazí až myšlenka, zda i my nejsme pouhou virtuální hrou někoho jiného.

Nyní spekulativně a spíše v úsměvném zamyšlení odbočme. Kdo je vlastně ve světě vvirů bůh. Zda programátoři, výrobci hardwaru, majitel počítačové sítě, či její správce. Zda spuštění počátku programu, by nebyl novými tvory chápán jako velký třesk. V tomto novém světě je možný i zázrak, a to tehdy, kdy bůh programátor program stopne, přepíše změnu a znovu spustí. Takže starý Olymp a také bible najdou v těchto analogiích svoji podporu. Např. otěhotnění Marie, zmrtvýchvstání již kazícího se Lazara, dokonce i rčení, že křesťanský Bůh stvořil člověka k obrazu svému.                                                                          Zde totiž případné stvoření Nového světa, bude po úpravách v základu analogicky stvořeno podle obrazu světa našeho. Před potopou se prý lidé běžně dožívali několika set let a tak se nabízí představa, zda Bůh ve snaze urychlení zisku výsledků pro sebe, pouze zkrácením tohoto věku, zvýšil počet počtu životních cyklů lidí. Odebrané Adamovo žebro při stvoření Evy nám připomíná určité překopírování programových vlastností v podobě DNA. I programátor by při tvorbě virové samičky, asi podstatnou část programu samečka pouze překopíroval.                                                                                                                       Je ale též pravděpodobné, že tento bůh programátor nebude mít zájem na sledování každého tuctového tvora, natož pociťovat soucit s jeho trablem. Naopak, spíše bude pozorovat některé ty úspěšné a životaschopné, dokonce jim v případě potíží může trochu pomoci a to pro okolí nepozorovaným zázrakem. Sledovat vývoj válek takových vvirů, bez ohledu na jejich utrpení, pak může být pro bohy dokonce vzrušující, podobně, jako pro ty bájné z Olympu. Málokdo z nás by odolal možnosti, zázrakem pomoci svému sympatizantovi, byť by se zněj měl stát diktátor. Neuvěřitelných až zázračných náhod během lidských válek a náhod kolem vyvolených historických osob je více než dost.

Nyní opět vážně. Jaký by tedy mělo smysl vytvářet počítačový život, či být virtuální hrou někoho jiného. Možnost našeho přirozeného biologického vývoje je totiž z výhledu desítek i stovek let minimální. Získání bezmezného ovládání vypěstované vyšší inteligence, přináší kromě rizik bezesporu spoustu výhod, využitelných například při osídlování vesmíru. Ale i v běžném životě, jako je výzkum a předpovědi sociálního chování společnosti, by výsledky napověděli rozhodně více, než zkoumání na základě pozorování chování laboratorních myší.

Je skutečně velice těžké stanovit hranici mezi živým a neživým. Z výše uvedeného textu vyplývá, že je možná možné vytvořit život v počítači, tedy pouze z vhodné kombinace jedniček a nul. I naše tělo je vlastně tvořeno pouze běžnými atomy chemické tabulky. To co každého z nás charakterizuje, je ale jejich skladba vzájemných vazeb, tedy informace o jejich uspořádání. Jsme opět u toho. Nejdůležitější je informace. Pokud ji máme, sestavíme v budoucnu cokoliv, stejně jako Sommer ten svůj vir obrny. Dokonce k poznání vzájemného chování dvou lidí, nebudeme možná nutně potřebovat ani poskládat ty chemické prvky, ale postačí nám jen porovnání zápisů jejich skladby, třeba právě v podobě jedniček a nul. Samozřejmě i kus měkké hlíny lze takto popsat a pokud na ní člověk šlápne, dojde k vzájemnému působeni, což se projeví změnou zápisu jak u člověka, tak u hlíny.                                                                                                        A tak jako určitý život lze možná chápat každou skutečnou změnu systému. Tedy i erupce na slunci, let dělové koule, nebo dopad prachového zrnka. Má to však podmínku. Let dělové koule se dá přece při přesné znalosti prostředí, podle klasické fyziky propočítat. Takže z předchozího stavu lze vždy jasně popsat stav následný. To ale není ta pravá změna systému, pouze by byl stejný systém popsán v jiném časovém posunu a pak by tedy k jeho popsání stačily pouze původní rovnice.

Ve skutečnosti klasická fyzika přesně neplatí. Na atomové úrovni částic počítáme zase pouze s určitou pravděpodobností, nikoliv jistotou, tedy opět prostor pro náhodu. Je zde uplatňován Heisenbergův princip neurčitosti. Jeho platnosti se vehementně bránil i sám Einstein. Je znám jeho výrok: „ Nemohu uvěřit, že by bůh hrál s vesmírem kostky“. V rozporu s tímto výrokem naopak věřím, že přesně toto je tou základní podmínkou, bez níž není život životem a bez níž nedokážeme spoluvytvářet něco chytřejšího než jsme sami(pokud by to neplatilo, nejsme to my, kdo spolutvoří, ale vše by bylo předem dáno). Vždyť krásy náhodně vytvořených přírodních útvarů (tedy nejen žen) přesahují fantazie umělců a jsou pro ně většinou nedostižnou inspirací. Náš bůh možná uvažoval podobně. Samozřejmě neznáme jeho záměry, ale k čemu by mu byl vývoj s přesně známým a daným výsledkem.

Závěrem konstatuji, že je až neuvěřitelné, jak obrovský dopad na náš celkový filosofický náhled může mít další technický rozvoj, po staletí v těchto věcech ve vlivu minoritní. Vždyť právě před pouhými sto lety, by takovýto článek nemohl vůbec vzniknout. Lze snad očekávat v blízké budoucnosti filosofické zemětřesení? Zároveň chci zdůraznit, že smyslem článku není urážet, či zesměšňovat někoho ve své víře.                                                                                                                                                           Chci vyvolat diskusi, kde názorové střety nás mohou posunout o další krůček v poznání, týkající se výkladů kolem našeho krásného, krutého světa. Zda je skutečně možné, aby počítačové vviry, právě díky posunuté startovní čáře a mnohanásobně rychlejšímu vývoji, dosáhli vyšší inteligence než my, jejich bozi? Jakým způsobem by takto vyvinuté organizmy, mohli při uvažované vysoké inteligenci, teoreticky nahlédnout do světa našeho, případně ten náš svět sami pro sebe pouze dokázat, nebo dokonce ovládnout. A není nakonec veškerý ten cirkus kolem nás a v nás, jen souboj informací ve virtuálním vesmíru? Za podmětné inspirace budu velice vděčný.

odkaz na díl první