To, co je dnes pro nás samozřejmé, bylo před 150lety snem z oblasti nesmyslů. Kdo by asi tehdy dokázal přesvědčit třeba Charlese Darwina při jeho plavbě na Beaglu, že za těch 150 let bude možné na dálku uprostřed oceánu klidně hovořit i se svou rodinou. A ještě je hezky pozorovat na displeji v barevném provedení, jak třeba sedí doma o páté u čaje. Přitom Darwin byl člověk s abnormální vědeckou fantazií. Tehdy to však šlo jen v pohádkách s křišťálovou koulí.
Přenesme se však nyní z minulosti do budoucnosti cestování, kdy leccos vypadá z dnešního pohledu též nesmyslné. Představa současných raket pohybujících se rychlostí přibližujících se k rychlosti světla je totiž vyloučená, a to nikoliv jen z energetického hlediska.
Musí se tedy hledat jiný způsob. Nastíním princip vycházející z prosté skutečnosti, že přece není dnes vždy nutné fyzicky posílat na druhý konec světa třeba náhradní součástku. Stačí poslat výkres v emailu a dle něho se tam součástka vyrobí. Znamená to, že za podmínky existence potřebných stavebních prvků v cílovém místě, a také, že i na tom místě bude též přítomen někdo nebo něco co ty prvky dokáže sestavit, vytvoříme kopii díky transportu pouho pouhé informace.
Ale umíme udělat kopii od originálu nerozeznatelnou? To by musela být známa poloha každé stavební částice a musí být i stroj, který to vše dle té informace dokáže poskládat. Pak je ale kopie identická s originálem. Toto je dnes neuskutečnitelné, ale kopírovat filmy a zvukové nahrávky beze ztrát, bylo před třiceti lety také nemožné.
Přichází klíčová otázka. Je teoreticky možné překopírovat něco živého? Biologicky, přes narození to již možné je. Ale Eckard Sommer to dokázal i jinak. Zatím však pouze u viru. A to sestavením funkčního viru obrny v laboratoři. Jiným týmem byl též "oživen" virus španělské chřipky. Stačí pouze to schéma a budoucí teroristé mohou takové viry nasadit i na jiné planetě bez nutného transportu viru ve zkumavce.
Asi tedy jediný logický důvod proti transformaci živého tvora je prozatímní nemožnost podrobného načtení jednotlivých stavebních částic a především to jejich následné skládání. Přesto, i kdyby se to vše umělo, jaký by to mělo smysl, když se přece z cesty chceme také vrátit?
Vše je v tom kopírování. Při etické nutnosti neexistence dvou stejných živých jedinců současně, lze k získání informací k dosažení identické kopie s výhodou využít i destrukce. Po znehybnění, případně zmrazení těla, je pak možné skenovat postupně v jednotlivých vrstvách. Výsledná získaná informace by byla ve stroji uložena např. pomocí jedniček a nul. Odeslat do vesmíru takovou binární informaci lze pak již dnes energeticky nenáročným způsobem rychlostí šíření elektromagnetického pole.
Na příjmovém místě musí být však zase zařízení schopné dle těchto informací bezztrátově poskládat jednotlivé prvky ze svého zásobníku do identické kopie. Pokud by příjmové místo byla stanice třeba na planetce Pluto, procitl by překopírovaný cestovatel po sestavení právě tam. Vlastní doba potřebná k překonání této obrovské vzdálenosti by netrvala dnešních devět let, ale stihla by se během jednoho dne.
Po transformaci by tam vznikla živá kopie nerozeznatelná od originálu, ale díky destrukci při skenování stále jediná a jedinečná i ve svých pocitech. Pouze bude ten zaměnitelný originál jinde.
Rozum se však brání přijmout tuto představu shodné kopie pro živého tvora, natož když jde o člověka. Uvědomme si ale, že pomalá biologická transformace probíhá neustále i v našem těle. Jednotlivé buňky odumírají a jsou dle tohoto principu nahrazeny nově vytvořenými tak, že přibližně za patnáct let proběhne výměna větší části buněk našeho těla včetně některých neuronů. A i když je to realita, vůbec přitom nepociťujeme, že už jsme pouhou většinovou kopií našeho těla z doby dřívější.
Stačí se jen podívat na patnáct let starou fotografii a můžeme před zrcadlem posoudit, jak se naše kopie povedla. Právě stárnutí je důsledkem omezeného počtu výměn některých buněk a též i projevem značných chyb při tomto nedokonalém biologickém kopírování.
Ještě názornější příklady transformace najdeme v živočišné říši. Jsou to třeba rychlé přeměny při zakuklení housenek, nebo případ, kdy rozpůlením nezmara hnědého dorostou obě jeho půlky za cenu jejich zmenšení na dva živé jedince. Všude zde též hraje prim jasná biologicky předem naprogramovaná jedinečná informace, která také celou tuto zázračnou přeměnu řídí.
Vrátím se ale k cestování v budoucnu. Abychom se třeba z Pluta už po týdnu pobytu vrátili, musela by transformace proběhnout znovu obráceně. Při splnění výše popsaných podmínek by po návratu moje rodina vůbec nepoznala, že jsem vlastně dvakrát existoval pouze ve formě jedniček a nul. Byl bych tedy stále stejný člověk obohacený pouze o nové zážitky z týdenního pobytu na Plutu.
Ta druhá transformace by totiž nakopírovala též i ty nové změny v mých paměťových buňkách po oněch zážitcích. Neměl by zde být ani žádný etický problém, ačkoliv pro mnohé bude tento krok těžko pochopitelný natož přijatelný. Problém etiky dneška však spíše hrozí při zneužití načtených informací.
Pro ty, co kroutí hlavou podotýkám, že skromným zárodkem něčeho takového nepředstavitelného jsou už dnes zatím předpotopní 3D tiskárny a hlavně schopnost načíst genom konkrétního člověka.
Závěrem chci zdůraznit, že i když věřím v podobné kopírování i upravování lidí v budoucnu, rozhodně tomu netleskám. Vyrůstal jsem v jiné době a takovýto svět bych asi neuměl mít rád.
