Před listopadem 1989 jsem byl ve volební místnosti pouze jednou. Někdy počátkem 70-tých let (asi 1971) mě matka přemluvila, abych se tam šel alespoň podívat. Bylo mi 22 let a komunisty jsem už drahnou dobu nesnášel, zvláště ty husákovské. Vrazili mi do ruky nějaké lístky se jmény kandidátů. Prohlédl jsem si jednotlivá jména a přímo na stole volební komise je roztrhal se slovy, že nikoho z nich neznám. Od té doby už po mě nikdo žádnou volební účast nevyžadoval.
Při prvních svobodných volbách jsem už sám seděl ve volební komisi a docela se bál o výsledky (aby náhodou komunisté nevyhráli), přesto ale převažoval pocit jisté euforie, že konečně je možno volit jiné kandidáty než ty předem určené a schválené státostranou. Byl to svým způsobem pokrok, i když už tehdy ve mně hlodala myšlenka, že tak úplně v pořádku to není. Kdo kandidáty navrhoval? Jiná státostrana, či státostrany (tehdy OF, ČSSD, Zelení, Lidovci, Nársoc a další). Byli jsme však ujišťováni, že nejdříve je zapotřebí změnit zákony – i ten volební – aby výběr kandidátů mohl být širší a aby se na něm mohla podílet široká veřejnost. Výsledkem byl paskvil, který zakotvil status quo naprosto nepřiměřených pravomocí stranických sekretariátů placených z daní občanů (tedy de facto proti systému Národní fronty žádná změna). Nový politický establishment to nazval svobodnou soutěží myšlenek a omezil ostatní případné konkurenty povinností shánět nějaké kvórum podpisů potencionálních voličů a v případě úspěchu povinně dosaženými procenty pro účast na politickém životě i té nejmenší české Lhoty. Zatímco tedy egocentričtí jedinci přesvědčení o vlastní neomylnosti mají jakous takous šanci ve volebních kláních alespoň částečně uspět, svého souseda, kterého dobře znám, nikam navrhovat nemůžu, pokud není členem nějakého pofiderního politického uskupení. Nejdůležitější nástroj demokracie – občanskou iniciativu při výběru kandidátů, případně i zákonů – současné vládnoucí garnitury zavrhly úplně. Naopak, neustále se vymýšlejí nové způsoby, jak upevnit stávající mocenskou hierarchii (přepočty hlasů na poslanecká křesla, bonusy pro vítěze, vítěz bere všechno, apod.) ve jménu údajné pomyslné politické stability. Ve skutečnosti jde pouze o privátní zájmy některých jednotlivců a skupin, jak nepřijít o navyklý příděl „chleba“.
K volbám už zase nechodím. Přidal jsem se k té mlčící většině, které sice není osud vlastní země lhostejný, ale jednoduše nemá na výběr. Tím nenapomáhám žádným extremistům, pouze vyjadřuji svůj občanský postoj – jakýsi druh pasivního odporu, v podstatě shodný s víkendovými útěky na venkov v dobách reálsocialismu.
