Joseph Ratzinger, alias Benedikt XVI, při svém nedělním zahajovacím vystoupení na biskupském synodu v Římě odsoudil moderní kulturu „postrádající víru“ a přisoudil jí destruktivní vliv na vnímání morálních a etických hodnot evropské civilizace. Podle jeho slov kdysi hluboce věřící národy ztrácejí díky jejímu vlivu svoji identitu. O kterou kulturu jde, je nasnadě. Ratzinger měl na mysli především tu zaoceánskou a všechny evropské směry jí ovlivněné.
Zapomněl však přitom na to podstatné: žijeme v euroatlantické civilizaci a kulturní rysy máme společné nejméně 300 let. Tvůrci dnešní „americké“ kultury jsou potomci stejných Evropanů, které se pokouší papež před jejím negativismem uchránit. Pouze se za oceánem vyvíjela ve svobodnějším prostředí - bez kurately státu a bdělého oka intolerantních strážců náboženské čistoty. Navíc v posledních dvou desetiletích se situace obrací: američtí tvůrci stále častěji zjišťují, že v současné Evropě mají k tvorbě přijatelnější podmínky než doma, protože bigotní americký křesťanský fundamentalismus získává v jejich vlasti stále větší vliv a stoupá i počet úředních cenzurních zásahů. Vzpomeňme třeba na zákaz plakátu k Formanovu filmu „Lid versus Larry Flint“ ve velké části Spojených států.
Kultura však není jedinou oblastí lidského konání v papežově drobnohledu. Připomeňme si například rozporuplné Ratzingerovo odsouzení diskriminace žen v některých kulturách i násilí na nich páchané. Na straně jedné pranýřoval přetrvávání "machistické" mentality, kde je žena podceňována jen proto, že je ženou a na straně druhé propaguje stejně machistická tvrzení slovy: "Žena umí přirozeně naslouchat, přijímat druhé, je pokorná, věrná, povzbuzuje a umí trpělivě čekat. …Chybou je tvrzení, že ženy se na cestě za svou realizací musejí stát konkurenty či rovnou protivníky mužů“.
A aktivita bývalého Velkého Inkvizitora pokračuje známějšími tématy: „Papež odsoudil feminismus“, „Papež odsoudil genetické inženýrství“, „Papež odsoudil gay manželství“ a z hlediska doby i sympatičtějšími názory např. na zbožňování peněz a touhu po moci jako kořen všeho zla, či posouzení ničení životního prostředí jako kriminálního činu.
Pozadí rétorického a ideologického vzestupu Vatikánu souvisí především s úpadkem jeho vlivu (tedy touha po moci!?), což je i hlavní téma synodu, kterého se účastní i zástupci dalších křesťanských církví, zejména Moskevského patriarchátu, který se snaží o sblížení katolické a pravoslavné církve už delší dobu (dohromady asi půl miliardy oveček). Ostatně témata mají společná: vztah k sekularismu a relativismu, problémy bioetiky a biotechnologií, umělého přerušení těhotenství, bránění početí, klonování, euthanasie, islámská hrozba, popularizace nových „destruktivních“ náboženskýchsměrů a sekt a u pravoslavných také jednoznačné odsouzení protestantismu pro jeho přílišnou liberálnost.
Vatikán se nikdy nesmířil s oddělením církve a státu a i když si jeho představitelé uvědomují, že návrat k poměrům 18. století už možný není, snaží se alespoň svým politickým vlivem prosadit zákonné překážky všude, kde se evropská společnost vymyká jejich výkladu civilizačních hodnot. Občas se jim to i daří, např. v Polsku, Irsku, Belgii. Jejich největším nepřítelem není totiž militantní islám, ale stále se zvyšující počet ateistů, či nezačleněných věřících s odlišným pohledem na svět. Jeden z předních náboženských teoretiků H. Alfeyev to říká zcela nezastřeně: „Když sekularismus odvrhl ony duchovně-morální hodnoty, které tvoří základ tradičního náboženského světového názoru, nezasadil ránu ani tak náboženským společenstvím, jako spíš celé lidské společnosti, především rodině a dětem.Tradiční představy o nerozlučitelnosti manželství, o manželské věrnosti a o požehnání v dětech byly pohřbeny: Tyto představy jsou v Evropě ze strany liberálů a demokratů všech odstínů systematicky poplivávány a hanobeny. Namísto manželské věrnosti se propaguje "volná láska", životní svazek homosexuálů se staví na roveň manželskému svazku, proti požehnání v dětech se staví "plánované rodičovství". Zničení zřízení "rodina" je závažným zločinem proti lidstvu, za nějž před dějinami ponesou odpovědnost liberálové a přívrženci sekularismu.“
A současný papež tendence moderní Evropy nazývá „diktaturou relativismu“, který „neuznává žádná omezení a pozvedá vlastní ego člověka a jeho přání na poslední kriterium. Relativismus se stal dominující ideologií v evropských základních, středních i vysokých vzdělávacích zařízeních. Od raného dětství se do člověka vtiskuje, že neexistují žádné absolutní morální normy a hodnoty, že náboženství je rekvizitou minulosti“.
S poslední částí Ratzingerovy věty bych i souhlasil. Zvyšující se aktivity velkých křesťanských církví (a církví vůbec) a fundamentalistů v USA se totiž mohou stát nebezpečnou (mnohdy i krvavou) překážkou pro další přirozený rozvoj lidského druhu na celé planetě. Ve výzvách k případným křižáckým tažením nevidím valný rozdíl mezi vyznavači islámu nebo křesťanství: „…pro miliony lidí na zeměkouli v žádném
případě není lhostejné, jsou-li křesťany nebo muslimy, protestanty, pravoslavnými nebo katolíky. A mnoho z nich je ochotno nejen svůj život 'riskovat pro nějaký velký cíl', ale v případě nutnosti jej položit za svou víru…“ (Alfeyev).
