Lisabonská smlouva? Tak trochu Protektorát!

Po tisíce let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko - Slovensko vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru, jako již jednou v minulosti - vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organizovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.

Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnout rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.

Úvodní odstavce Protektorátní smlouvy z roku 1939 mi maně připadly na mysl, když jsem si pročítal tzv. Lisabonskou smlouvu, která teď čeká na ratifikaci v českém parlamentu. Samozřejmě nejde o Protektorát v pravém slova smyslu, ale nová podoba Evropské unie s sebou přináší celou řadu změn, jež dále oklešťují pravomoci jednotlivých národních parlamentů a vlád.
Za úvahu už stojí první odstavec, který je sice „pouze opsán“ ze zakládající listiny Unie -
JEHO VELIČENSTVO KRÁL BELGIČANŮ, JEJÍ VELIČENSTVO KRÁLOVNA DÁNSKA, PREZIDENT SPOLKOVÉ REPUBLIKY NĚMECKO, PREZIDENT ŘECKÉ REPUBLIKY, JEHO VELIČENSTVO KRÁL ŠPANĚLSKA, PREZIDENT FRANCOUZSKÉ REPUBLIKY, PREZIDENT IRSKA, PREZIDENT ITALSKÉ REPUBLIKY, JEHO KRÁLOVSKÁ VÝSOST VELKOVÉVODA LUCEMBURSKA, JEJÍ VELIČENSTVO KRÁLOVNA NIZOZEMSKA, PREZIDENT PORTUGALSKÉ REPUBLIKY, JEJÍ VELIČENSTVO KRÁLOVNA SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITÁNIE A SEVERNÍHO IRSKA

- o ostatních členských zemích se dovíme až v článku 52 –
Smlouvy se vztahují na Belgické království, Bulharskou republiku, Českou republiku, Dánské království, Spolkovou republiku Německo, Estonskou republiku, Irsko, Řeckou republiku, Španělské království, Francouzskou republiku, Italskou republiku, Kyperskou republiku, Lotyšskou republiku, Litevskou republiku, Lucemburské velkovévodství, Maďarskou republiku, Republiku Malta, Nizozemské království, Rakouskou republiku, Polskou republiku, Portugalskou republiku, Rumunsko, Republiku Slovinsko, Slovenskou republiku, Finskou republiku, Švédské království a Spojené království Velké Británie a Severního Irska

- což vyvolává dojem, že shora jmenované země projevují svoji výsostnou vůli vůči těm ostatním, méně důležitým.
Tento dojem ještě posiluje článek 20, který umožňuje jednotlivým členským státům se sdružovat v rámci tzv. posílené spolupráce, tedy vytvářet jakési výlučné kluby, např. ekonomicky silnějších partnerů, či zastánců jiných, než obecně schválených, mechanismů v obchodní spolupráci, nebo v zahraničně-obchodních vztazích. Větší a silnější země tak mohou vytvářet jinak nepřípustný nátlak na ostatní, aby uznali jejich mocenské priority.
Zvýšené pravomoci bruselské administrativy se promítají ve dvou nových funkcích: stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, opět na úkor omezení (spíše zrušení) suverénní zahraniční politiky národních vlád. Jednotlivé státy se dokonce zavazují, že při jednáních s neunijními zeměmi budou zastávat postoje Unie, i když to nemusí být v souladu s jejich národním zájmem. Příkladem by mohlo být separátní vyjednávání České republiky a dalších nových členů o vízech s USA, nebo obchodní spolupráce se státy neschválenými Komisí v Bruselu.
Snížení počtu poslanců Evropského parlamentu z dosavadních 785 na 751 a nové rozdělení křesel bude teprve předmětem dohadování. Naopak, v Evropské radě, přestává platit princip veta a při hlasování se zavádí váha hlasu, částečně zvýhodňující lidnatější země Unie (opět ty bohatší) – 255 hlasů musí zároveň reprezentovat více než 62% procent obyvatel Unie.
Rozdělení hlasů v Evropské radě:
Belgie - 12, Bulharsko - 10, Česká republika - 12, Dánsko - 7,  Estonsko - 4, Finsko - 7,  Francie - 29, Irsko - 7, Itálie - 29, Kypr - 4, Litva - 7, Lotyšsko - 4, Lucembursko - 4, Maďarsko - 12, Malta - 3, Německo - 29, Nizozemsko - 13, Rakousko - 10, Polsko - 27, Portugalsko - 12, Rumunsko - 14, Řecko - 12, Slovensko - 7, Slovinsko - 4, Spojené království - 29, Španělsko - 27, Švédsko - 10.

S přijímáním dalších členů Unie přijdou v průběhu několika let určitě další opatření a tlaky na omezování suverenity členských států s jediným cílem - vytvořit Evropský superstát. Nejsem si jist, zda nejde jen o plíživou hegemonizaci kontinentu bývalými mocnostmi - ne nepodobnou Svaté říši Římské.