Spor o majetek církví ukradený komunisty v roce 1949 jitří českou politickou scénu a ve svých důsledcích ohrožuje křehkou stabilitu vládní koalice. Také další reformní kroky Topolánkova kabinetu se ocitají v ohrožení, i když vůle k prosazení radikálních kroků se ve druhých poločasech volebních období vždy postupně vytrácí. Pro lidovce jde však v případě zákona o církevních restitucích prakticky o jediný kapitál, s nímž se ještě mohou výrazněji profilovat, než skončí jako pidistrana lokálního významu. Na nic podstatného - mimo několika afér a urputné touhy po moci - se totiž v období od „sametové revoluce“ nezmohli.
Místopředseda Sněmovny Jan Kasal (KDU-ČSL) upozornil, že vyrovnání státu s církvemi považuje za tak zásadní, že v případě neúspěchu nebude vůbec podporovat reformu zdravotnictví, jak ji připravuje ministr zdravotnictví ODS Tomáš Julínek. Další jeho kolegové zašli ještě dále: poslanec Carbol hovoří v témž duchu o podpoře amerického radaru v Brdech a místopředseda KDU-ČSL Hošek dokonce o koaliční spolupráci jako celku. Za hlavní viníky krize jsou označováni především „vzbouřenečtí“ poslanci ODS v čele Vlastimilem Tlustým, který označuje vládní řešení za nezákonné, protože jde nad rámec restitučního zákona. Podle něj jsou totiž náhrady za nevrácený majetek oceňovány podle tarifů z roku 1948 a ne podle současných tržních výpočtů. Církve tak mají získat neoprávněné výhody vůči ostatním restituentům.
Problém má však daleko hlubší kořeny. Církevní majetky v celé Evropě byly předmětem sporů už od dávného středověku a česká kotlina nebyla v tomto směru výjimkou.
Prvním bořitelem mýtů o jeho nedotknutelnosti se stal po roce 1782 císař Josef II., který v Čechách a na Moravě zrušil 115 klášterů. Přeměnil je na nemocnice, soudy, kasárna i vězení. A jejich majetek bez jakýchkoli ohledů prodával v dražbách. Nepomohla ani papežova intervence. O sto let později byla státní kontrola nad církvemi opět zrušena. Mohly zakládat nadace a na jejich potřeby přispívali obyvatelé jednotlivých farností. Od vzniku Československa v roce 1918 se vedly spory, zda církve majetek skutečně vlastní, nebo jen spravují. Ale za soukromé vlastníky je prvorepubliková legislativa nakonec uznala, ovšem s celou řadou výhrad. Ty vyplývají ze znění z dob monarchie převzatého zákona z 1. 12. 1867 č. 142/19867 (platného i v roce 1948): „Každá církev a společnost náboženská zákonem uznaná má právo náboženství společně a veřejně vykonávat, své vnitřní záležitosti samostatně pořádat a spravovat, ústavy, nadace a fondy k náboženským, vyučovacím a dobročinným účelům určené držet a jich užívat, je však jako každá společnost podrobena všeobecným zákonům státním."
Když nejpřednější český a čelný rakouský konstitucionalista prof. J. Pražák tuto úpravu komentoval, uznal, že náboženským společnostem se tu zaručuje pouze „držení a užívání jmění", nikoliv však také „správa" tohoto jmění. Vyslovil však názor, že princip autonomie patrně vyžaduje samostatnost i co do správy jmění, a poukázal na to, že nekatolické náboženské společnosti jsou i v tomto směru samostatné, protože jsou omezeny jen předpisy o nadacích. Pokud jde o církev katolickou, platí pro ni ovšem obsáhlejší omezení, která se vysvětlují jednak historicky (katolická církev bývala církví státní), jednak tím, že stát doplácí z vlastních důchodů to, čeho se katolické církvi k uhrazení jejích potřeb nedostává, takže státu záleží na tom, aby měl nad správou jmění katolické církve mnohem intenzivnější dohled. (Pražák, J.: Rakouské právo ústavní, část třetí - ústava říšská, Jednota právnická, Praha 1902, II. vydání, str. 74). Přeloženo do moderního jazyka, stát si ponechával jakousi „zlatou akcii“, která mu dovolovala měnit vlastnické vztahy vůči církevnímu majetku podle vlastního uvážení (na to se odvolávali i komunisté při konfiskaci).
Dalším výrazným rysem právně-majetkových vztahů mezi církví a státem před rokem 1948 byla skutečnost, že subjektem majetkových vztahů mohla být pouze jednotlivá církevní instituce jako právnická osoba - tedy kostel, fara, kapitula, nadace apod. (Hendrych, J.: Katolická církev, in: Slovník veřejného práva čsl., sv. II, Brno 1932, str. 155, 156). Ani celá katolická církev nebyla právním subjektem, stejně jako souhrn věřících nebyl nositelem majetkových práv. Byly to jen jednotlivé církevní úřady a ústavy na státním území. Pokud tedy uznáváme jakousi právní kontinuitu s dobou před únorem 1948, nemůže stát přiznat restituční nárok církvi jako takové, ale pouze jednotlivému biskupství nebo konkrétní farnosti.
Je jasné, co by mělo být z hlediska církví i státu kýženým „výsledkem" restitucí – církevní instituce by měly být svobodné, finančně závislé především na podpoře svých členů a sympatizantů, otevřené ke spolupráci tam, kde budou k takové spolupráci vyzvány. Otázka ale zní, zda vládou přiznaný majetek (včetně finančních náhrad) odpovídá postavení a potřebám církví ve společnosti. Chybí nám totiž především zákon, který by to přesně a závazně definoval. Restituce by měly počkat, protože vydávat tak rozsáhlý majetek do imaginárních rukou bez společenského konsensu (pouhá poslanecká většina nestačí!) a bez dalšího možného dohledu nad jeho osudem zavání hazardem a politickým kšeftařením. A to poslední zřejmě lidovcům jde nejlépe.
(Zájemce o podrobnější studium problematiky církevního majetku odkazuji např. na rozbor Univerzity Karlovy - http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/katmaj.htm)
