Snaha ministra Julínka o privatizaci zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven není v kontextu politiky ODS žádné novum. Vyplývá z dlouhodobého odporu této strany k veřejnoprávním institucím obecně, což už průběhu 90-tých let nejednou prezentoval především Václav Klaus. Existuje pouze stát a privát, nic mezitím nemá mít své místo v hospodářství. Žádné veřejnoprávní korporace, žádné neziskové subjekty, snad kromě politických stran. Podle Klause by tedy i služby měly být poskytovány organizacemi státu nebo obchodními společnostmi.
Podle toho také byl koncipován daňový systém v České republice. Příspěvkové organizace (např. nemocnice) se v něm vyplatí zřizovat pouze státu, nikoliv však krajům a obcím. Je přitom celkem pochopitelné, proč se stát (a s ním i kraje a některé obce) snaží zbavit značného množství příspěvkových organizací a upravit jejich právní statut tak, aby enormně nezatěžovaly státní rozpočet. Ostatně v kontextu Evropské unie jsou jakýmsi reliktem minulosti a nemají jinde obdobu.
K uspokojování veřejných služeb, respektive služeb obecného zájmu ve střední Evropě a Velké Británii ale obvykle slouží subjekty veřejného práva. Patří k nim i nemocnice a zdravotní pojišťovny. Lze tedy mimo obchodních společností zakládat také veřejnoprávní korporace. Ostatně i u nás nějaké už máme - Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, Českou televizi či Český rozhlas - ale víc nic.
Český právní řád nedává rámec k založení jiné veřejné právnické osoby než obchodní společnosti. Tím se liší od legislativy jiných evropských zemí, ve kterých buď existují obecná pravidla pro zakládání veřejných právnických osob státem či samosprávou nebo jsou taková pravidla stanovena jako rámec pro určité odvětví. Tak existují v sousedních zemích zákony o veřejných nemocnicích a pojišťovnách, ostatně taková tradice se z dob Rakousko-Uherska váže i na území našeho dnešního státu. Symptomatické je, že s touto skutečností nepohnula ani osmiletá vláda sociální demokracie, což svědčí o naprosté neznalosti nebo nezájmu o systémové řešení problémů státu a jeho obyvatel v jejím vedení.
Největší neúspěch zatím zaznamenali stoupenci Klausovy linie postátňování a privatizace v souvislosti se snahou o změnu statutu České televize na přelomu tisíciletí, který byl ovšem oficiálně veřejnosti prezentován jako čistě personální záležitost výměny vedení. Pozoruhodnou skutečností zůstává, že v té době spolu kráčely ruku v ruce obě největší česká politická seskupení – ODS i ČSSD. Současný odpor Paroubkova týmu ke krokům současné vlády se tak jeví jako licoměrný – ve skutečnosti jde ČSSD pouze o politické body a veřejnoprávní zdravotnictví ho zajímá pouze do případně vyhraných voleb.
Posledním pokusem o likvidaci veřejnoprávního sektoru je probíhající přeměna velkých nemocnic na akciové společnosti – tedy jejich faktické zestátnění s možností pozdějšího prodeje státních podílů soukromým subjektům. Na to má navázat stejným způsobem koncipovaná změna vlastnických vztahů ve zdravotních pojišťovnách a pokud vše projde bez větších otřesů ve společnosti, má se pokračovat v dalších oblastech, aby se naplnila idea současného prezidenta. Trojkoalice tak jde ve šlépějích Gottwaldovy kamarily, která rovněž po únoru 1948 jako první zestátnila veřejnoprávní a příspěvkové instituce, protože představovaly nepřijatelný občanský prvek v totalitním systému vládnoucí strany. Historie se tak opakuje - jen v obráceném gardu!
