Jelínek prodal Karlštejn, exekutor Láska by rád prodal Hradčany

Jakkoli vypadá na první pohled obstavení Pražského hradu včetně katedrály sv. Víta exekutorem poněkud komicky a všechny zainteresované strany sporu nás ujišťují, že jde pouze o formální akt, vkrádá se na mysl pochybnost. Jak vůbec mohl být obstaven majetek státu v nevyčíslitelné hodnotě pro sporný dluh, jenž nepřevyšuje hodnotu kancelářské techniky dlužníka – Správy pražského hradu?

Samotná správa přece není majitelem objektů a stačilo tedy pouze zablokovat její bankovní účet, aby bylo učiněno za dost liteře zákona i výši pohledávky. Nebylo by to totiž poprvé, kdy exekutoři ve snaze o naplnění exekučního příkazu soudu zabavili majetek či nemovitost někoho jiného než povinného a v urychlené dražbě ho pod cenou prodali. Jen za první dva roky existence exekučního zákona (120/2001 Sb.) bylo takových případů nejméně dvacet a řada nevinně postižených se dodnes nedočkala spravedlnosti. Od té doby část exekutorů své mafiánské techniky ještě vylepšila, zvláště s ohledem na vlastní odměny, které mnohdy převyšují dluh samotný. A pokud není na dlužníkovi co vymáhat, nerozpakují se vniknout do obydlí naprosto nezúčastněných osob se zdůvodněním, že měli informaci o pobytu dlužníka právě zde. Zákon sice umožňuje takto postižené osobě podat vylučovací žalobu (ta sama je evidentním porušením presumpce neviny), ale ve většině případů se ke svému majetku či dokonce k náhradě způsobené škody nikdy nedostane, protože jeho věci už byly prodány v dražbě. K náhradě je pak poškozený odkázán na skutečného dlužníka.
V závěru loňského roku sice těmto novodobým loupežníkům Ústavní soud určil, že si nemohou určovat odměnu podle výše dluhu, nýbrž za úkon, to se však Komoře exekutorů nelíbilo a podali dovolání do Štrasburku. Pozoruhodný bývá přitom postoj celé řady soudců, kteří stížnosti postižených (okradených) občanů šmahem zamítají, aniž by se sami podezřelými okolnostmi jednání některých exekutorů a porušováním zákonů obtěžovali zabývat.
Obvykle se soudy i exekutoři ohánějí ustanovením § 326 odst. 1 OSŘ:
"Soud v bytě (sídle, místu podnikání) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, sepíše věci, které by mohly být prodány..."
Z toho dovozují, že stěžejní je, zda lze z okolností konkrétního případu důvodně předpokládat, že se v dotyčném bytě či jiné místnosti nacházejí věci povinného. Zapomínají ovšem na ust. § 326 odst. 2 OSŘ: "Soud sepíše i věci povinného, které má u sebe někdo jiný, avšak jen tehdy, jestliže mu takové věci budou současně odevzdány." Z tohoto je zřejmé, že existují místa, kde exekutor nesmí provést soupis movitých věcí, o nichž se domnívá, že náležejí povinnému, aniž by s tím souhlasila osoba, která tyto věci má u sebe, tj. "fakticky je ovládá". Vyplývá z toho dokonce, že i kdyby si exekutor byl naprosto jist, že se v určitém bytě či místnosti nacházejí věci povinného, samo o sobě by jej tato jistota ještě neopravňovala k tomu, aby v takové místnosti mobiliární exekuci provedl. Na doplnění ještě uvádím, že řada exekutorů se označováním zabavovaných věcí vůbec neobtěžuje a rovnou je odváží! Zvláště vhodné je takovéto počínání, když majitel domu nebo bytu je právě na dovolené nebo služební cestě a nestihne tak podat vylučovací žalobu!
Pozoruhodné jsou také postupy exekutorů, když dlužník chce pohledávku okamžitě vyrovnat, dokonce včetně nekřesťanské exekutorské odměny, ale má ve vlastnictví opravdu hodnotnou nemovitost nebo drahý vůz. Najednou se není možné do kanceláře exekutora dovolat, neodpovídá na urgentní emaily ani dopisy a… dům i auto jsou prodány v dražbě (obvykle se dostaví jen blízcí známí exekutora) za zlomek skutečné hodnoty.
Zpět k Pražskému hradu. Ten sice exekutor Láska zatím jen obstavil, ale jednoho rána bychom se mohli probudit a v prezidentských komnatách by se roztahoval třeba Kožený a na střeše by vlála Bahamská vlajka. Po sedmi letech exekučního zákona mi to až tak přitažené za vlasy zase nepřipadá!