Apologetika nevíry

K napsání těchto řádků mě inspirovala řada nábožensky blouznivých článků jednoho kolegy blogera a zároveň reakce na můj příspěvek http://milannovak.blog.idnes.cz/c/52290/Papez-utoci-na-zaklady-evropske-demokracie.html . Předesílám, že nemíním vytloukat nikomu z hlavy jeho vlastní přesvědčení; tento blog je míněn jako téma k zamyšlení a diskuzi, i když má osobní východiska a závěry jsou evidentní.

Člověk a historie

Lidé se od pradávna zajímali o vlastní původ a své zkušenosti, poznatky a domněnky se vždy snažili předat následujícím generacím. Kdy se tak stalo poprvé, se nikdy nedovíme, protože ústní tradice s největší pravděpodobností byla několikanásobně starší než první písemné záznamy. Všichni také víme, jak rychle kterákoliv informace ve verbální komunikaci změní svoji podobu a obsah – v dnešní době k tomu stačí jen několik hodin, před tisíciletími, kdy kolovala obvykle jen v mezích uzavřených lidských komunit to patrně trvalo jednu nebo dvě generace, což jsou v kontextu lidské historie pouhé okamžiky. Také proto první známé písemné záznamy o původu některé z prehistorických komunit jsou zákonitě deformovány a navíc obsahují značné procento individuálních i skupinových představ autorů textů. Navíc každý další přepis se alespoň částečně lišil od originálu, o překladech do jiných jazyků nemluvě. Proto také nelze považovat tzv. „svaté texty“ za spolehlivý zdroj historických faktů, ať již jde o Starý zákon bible, Védské texty, Gilgameše nebo Zarathuštru (nejmenovaní snad prominou). Jednotlivé představy o původu a později i poslání lidstva (důvod naší existence) – tedy základ náboženství - se vždy lišily podle oblasti, kde komunity žily a teprve rozvoj obchodu a války umožnily nacházet styčné body.

Křesťanství

Typickým příkladem podobné kompilace je Nový zákon bible, pojednávající o životě a skutcích Ježíše Krista.V době kolem počátku našeho letopočtu byla v celém Středozemí velmi rozšířená představa o Božím spasiteli. Část o jeho zrození (z čisté panny, boží dítě apod.) a částečně i dalším životě je v jádru identická se staršími texty o babylónském Mardukovi, sumerském Tammuzovi, egyptském Usírevovi, fénickém Ešmunovi, fryžském Attisovi, indoíránském Mithrovi, thráckém Dionýsovi a indickém Kršnovi. Až zarážející jsou podobnosti s posledním ze jmenovaných, Kršnou. Kristus se zrodil z panny a je počat Duchem svatým. Kršna božským způsobem ze světla, jež vstoupilo do ženy. Oba se musejí skrývat před pronásledováním vládce, který nechá povraždit všechna novorozeňata. Kristovi se přicházejí poklonit pastýři, Kršna mezi nimi prožije své dětství. Oba umírají násilnou smrtí. Oba přinášejí učení bezvýhradné lásky k Bohu, který je věčný a všudypřítomný. Až na skutečnost, že Kršna se podle tradice narodil o více než 3. tisíciletí dříve. Ježíš byl s největší pravděpodobností skutečnou osobou, ale fakta o jeho životě byla pozdějšími následníky zkreslena. Nejisté je datum jeho narození (nemůže odpovídat, protože sčítání lidu se konalo až po smrti vládce Héroda v roce 7. n. l.), neexistuje žádná historická zmínka o vraždění neviňátek, nevíme nic o době mezi jeho 12 a 30 rokem. Dodnes nevíme, jak vypadal – existují pouze církevní podvrhy. O matce Ježíše v Novém zákoně není takřka žádná zmínka a chybí při všech stěžejních událostech. Teprve na koncilech v Efezu v letech 431 a 439 se prosadila Marie jako Boží rodička, ale ne jako Matka Boží a r. 1854 papež Pius IX. zvláštní bulou vyhlásil neposkvrněné početí panny Marie za závazný článek víry. Neví se také, kdy a kde Maria zemřela. Až r. 1950 vyhlásil papež Pius XII. Nanebevzetí Marie za dogma. Kříž jako symbol víry začali křesťané používat až 5. a 6.století. Neznámý je Ježíšův hrob a dokonce se předpokládá, že mohl být pohřben do společného hrobu se zločinci, nebo ho potají pohřbili kněží. Ještě ve 2. a 3. století o hrobu křesťanské církevní zprávy mlčí, ačkoli se zmiňují o hrobech Davida, Šalomouna i bratra Jakuba. Ani apoštol Pavel se při svých návštěvách Jeruzaléma o hrobu vůbec nezmiňuje. Nanebevstoupení se v církevních textech objevuje až ve 4. století. Vůbec se o něm nezmiňuje Matouš a dokonce ani Jan, který nejvíc Ježíše zbožšťoval a ostatní evangelisté se neshodují. Vznik křesťanské církve je tak poněkud zahalen rozpory, jediné, co se dá z dostupných pramenů dovodit, je, že jedinými Ježíšovými následovníky byla skupina stoupenců kolem jeho bratra Jakuba a farizej Saul (přijal jméno Pavel), který se ovšem k nim přidal až po Kristově smrti. A právě Pavel se „zasloužil“ podstatnou měrou o rozšíření víry v božský původ Spasitele (přestože Kristus říká, že je zajedno s Otcem na nebesích, nikdy se nezmiňuje o své věčné vesmírné podobě. Tu nám vytváří až farizej Saul.) – přetvořil jeho učení do univerzalistické církevní podoby a zbavil ho židovských prvků.

Bůh a smysl života

Všechny tradiční náboženské systémy, které přežily do dnešní doby, včetně jejich odvozenin v podobě nesčetných sekt (či totalitně laděných ideologických systémů), mají společný stěžejní znak – dávají věřícím pocit, že znají odpovědi na každou otázku, což jim před empirickým a vědeckým poznáním dává značnou, minimálně časovou výhodu. Zástupci církví (kněží, pastoři, kazatelé) se snaží – dlužno podotknout, že s dobrým úmyslem – provést své ovečky úskalími života a odkazy na šťastnější posmrtnou etapu, případně nové převtělení, je mají ubezpečit, že léta prožitá v našem slzavém údolí měla hlubší smysl. Také teologové se většinou umí přizpůsobit novým objevům vědy a snaží se je (někdy dost těžkopádně a hlavně neochotně) vtělit do rámce učení – kulatá zeměkoule a její oběh kolem slunce, existence vesmíru a dalších světů, nebo opačně struktura molekul a atomů, mikroorganismy na vesmírných tělesech či v neposlední řadě klonování. Alespoň v Evropě se nejméně posledních tisíc let odehrávalo v neustálém boji s církevními dogmaty a žádný Bůh nezasáhl v jejich prospěch. Naopak, z pohádkového obláčku na nebi se přestěhoval do hlubin vesmíru, případně se stal součástí „duše“ každého člověka, jako by se bál projevit se výrazněji. Že v minulosti způsobil potopu, či nechal zničit Sodomu a Gomoru už nevěří ani malé děti a podobných příběhů by se z Bible (či Koránu) a dalších traktátů dalo vyřadit více. Posledním argumentem církevních autorit o Boží existenci zůstává pouze údajná nemožnost dokázat opak. Takže, dáme-li dohromady dvě a dvě mince, klidně jich může být pět – Bůh je všemocný!

Ateismus a nevíra

Úmyslně jsem v titulu příspěvku použil slovo „nevíra“, protože ateismus ještě nemusí být popřením Boží existence. Stejně tak, jak se v běhu věků měnila náboženství, případně jejich chápání Nejvyšší bytosti, procházel i ateismus specifickým vývojem. Například jeden ze směrů - agnosticismus - se nekloní ani na jednu ze stran sporu. Poprvé použil tento termín profesor Thomas Huxley, jenž definoval agnostika jako člověka, kterýsi myslí, že odpověď na to, zda existuje bůh je neřešitelná. Tato idea je ovšem daleko starší, pochází už ze starověku (Sokrates). Mimo tento přísný agnosticismus existuje ještě agnosticismus empirický, který má za to, že dnešní důkazy jsou neprůkazné, nedůvěryhodné, tudíž nikam nevedou. Pozitivisté a pragmatici zase považují diskuze o Boží existenci za nepotřebné, bez další argumentace. Dokonce i řada dnešních církevních autorit se hlásí k dalšímu ze směrů ateismu -  deismu - který sice Boha nepopírá, ale tvrdí, že do dnešního života už nezasahuje. Podobně panteismus, podle něhož je Bůh přítomný všude – ztotožňuje ho s vesmírem (dříve s přírodou).

Nevíra, někdy označovaná jako „silný“ či „pozitivní“ ateismus, s boží existencí nepočítá vůbec a považuje Boha za pouhý produkt lidské mysli. Snaží se také člověka od „víry“ osvobodit, protože už v dějinách napáchala dost zla.

K nejstarším představitelům „nevíry“ můžeme přiřadit např. Buddhu – Šákjamuního (cca 500 let před Kristem): „Neexistuje nic stálého, co by se dalo zničit, neboť neexistuje trvalá duše, kterou by bylo možné učinit věčnou. Cíle lze dosáhnout v tomto životě samém. Není však nejvyšší bůh, který kontroluje osudy lidských bytostí a který má božskou moc, aby se na zemi objevil. Jak povrchní a neplodné je toužit po iluzorním štěstí v posmrtném životě pomocí usmiřování pomyslných bohů marnými modlitbami a nesmyslnými oběťmi.“ 
Buddha, který byl sám později prohlášen za Boha (lidská hloupost nemá mezí!), nikdy nepřipustil existenci stvořitele, ať už ve formě nějaké síly nebo nějaké bytosti: „Žádného Boha ani Spasitele nelze nalézt, žádnou hmotu tohoto kola života. Pouhé jevy existují vždy na podmínkách závislé. Není žádného jiného světa. Smrt je konec všeho. Pouze tento současný svět je skutečný. Takzvané „věčné" nebe a peklo jsou výmysly podvodníků. Víra v posmrtný život, je znakem prolhanosti, zženštilosti, slabosti, zbabělosti a nečestnosti. Buďte sami sobě ostrovy! Buďte sami sobě útočištěm! Nehledejte útočiště u jiných! Usilujte neúnavně o náplň života! Sám se člověk pošpiní, sám se očistí!“

Ve starověkém Řecku patřil k největším kritikům náboženství Epikuros (300 př.n.l.) a jeho žáci, v Římě Titus Lucretius Caro (99 – 55 př.n.l.). Po temných dobách evropského středověku, kdy byla každá odchylka od oficiálního učení trestána smrtí na hranici se nevíra v Boha dočkala renesance až v 16.století a později v osvícenství (Denis Diderot). Teprve 19. století prolomilo ledy naplno a k popření Boha a náboženství se přihlásili i významní filozofové, jako Schopenhauer či Nietzsche.

Náboženství a řád věcí

Základním postulátem dnešního náboženství už v podstatě není ani tak obhajoba Boží existence, jako proklamovaná společenská potřeba církví, jako strážců zavedených pořádků a hodnot. Je celkem nesporné, že v mnoha etapách historie právě takovou úlohu církev sehrála. Ne ovšem vždy úspěšně a účelně. V případě katolické církve by se dalo hovořit o celé řadě negativ. Počínaje středověkem a křížovými výpravami a konče podporou některých totalitních režimů ve 20. století (Španělsko, částečně i Itálie a Německo). Islám na tom byl podobně, jenže povinnost dobývat území nevěřících (šířit víru mečem) je na rozdíl od křesťanské Bible součástí Koránu. Právě dějiny nás poučily, že církevním představitelům šlo prakticky vždy o mocenské pozice, ať už přímé (Papežský stát) nebo zprostředkované (evropské monarchie a státy s oficiálním náboženstvím); povinná výuka náboženství ve školách jim zajišťovala (i zajišťuje) stálý přísun věřících a také finanční prostředky na vlastní existenci.

Na straně druhé, společenská pnutí, která vyvrcholila změnami v politickém systému evropských zemí (a Turecka) zpravidla přinášela oproštění od přímého vlivu církví a následnou odluku. Podobně tomu bylo i v dalších státech světa, jež používají přídomek demokratický. V Evropské unii tak dnes existuje jen několik zemí bez odluky od církve (Dánsko, Velká Británie, Řecko, Finsko, Norsko, Malta a Španělsko). Jako poslední zatím k odluce přistoupila v roce1984 Itálie. Přesto ve většině Evropy přetrvává hierarchický řád organizace společnosti, jako dědictví církevního vlivu, jakkoli je prokázáno, že decentralizovaný systém je víc než životaschopný a lépe odpovídá potřebám demokracie. Udržováním tohoto reliktu minulosti si uchovávají i církve svůj politický a společenský vliv, což jim sice nemůžeme mít za zlé, pokud by nezpochybňovaly výsledky vědeckého poznání a nesnažily se prostřednictvím nábožensky orientovaných politických subjektů o oklešťování lidských svobod na základě pochybných tvrzení o věčném Božím řádu.