Útěk

Listopad 1956. Ing. Zlámal (31), talentovaný fyzik a úspěšný vynálezce, prchá za dramatických okolností na služební cestě z chorvatského Karlovace do Itálie. Chcete vědět, jak jeho ilegální útěk dopadne?

Novela Ozvěny z hlubin času netradičním způsobem sestavuje vynálezcův pozoruhodný život. Dva studenti žurnalistiky oslovují fyzikovy přátele, kolegy, známé. Každý z dotázaných něco doplní, ale současně také nedořekne, pouze naznačí. Střípky mozaiky… Z nich si představu o uplynulých událostech dotváří sám čtenář. V poutavém příběhu se prolínají různé životní zkušenosti, prožitky, názory, postoje: na emigraci, na osobní odvahu a odpovědnost, na svobodu, na lásku, na život.

„Cože?!“ zařval vytočený šéfkonstruktér, sotva zahlédl zdrceného Pechárka vracejícího se bez kýženého doprovodu, a praštil pěstí do stolu, až talíře s rozjedenými večeřemi nadskočily, „co má tohle znamenat?!“

„Zlámal je pryč,“ oznamuje přítomným pobledlý vyslanec suše a těžce usedá.

„To je ale hajzl,“ ulevuje si brunátný už Havlata a hřímá, „já toho Zlámala zaškrtím!! Ne nadarmo mi v Praze řikali, že si na něj mám dávat bacha. To se musí nahlásit! To je průser jako hrom, todleto. Kurva fix!! To nám teda vopravdu ještě scházelo. Pěkně nám to všem zavařil!!“

„Vy mlčte!“ sykl povýšeně na běsnícího inženýra ten povedený úředník, „je to čistě vaše chyba! Vaše odpovědnost! Nabízel jsem se vám, že ho doprovodím. Tohle, tohle si ještě s váma v Praze vyřídíme! To se nebudete stačit divit!! To vám teda můžu garantovat.“

Přítomní jen užasle zírají.

„Vážení, od této chvíle tady rozhoduju já,“ zvedá se pozvolna ta až doposud zamlklá a náhle obživlá kancelářská myš a v pravici se jí zaleskne policejní odznak. „Jsem kapitán Kalivoda,“ sděluje ohromeným s ledovým klidem, „a teď mě laskavě všichni dobře poslouchejte. Konec legrace! Dojíte, zaplatíte a půjdete všichni na hotel. Tam si zabalíte věci a počkáte do rána. Uvidíme se v osum na snídani. Kdo bude dělat sebemenší potíže, postarám se o to, aby už z problémů nevyšel do konce života. Tohle já zařídit dokážu, to mi věřte!“

Kapitán odkládá sako a precizní srbochorvatštinou si přivolává číšníka: „Policie! Potřebuju si zatelefonovat. Urgentně! Kde tady máte telefon??“

„Tam… tam v kanceláři,“ ukazuje směrem ke dveřím zkoprnělá obsluha.

„Tak jdeme, honem!“ velí úsečně kapitán. Zvedá se a šokovaní přísedící mohou na jeho levém boku zahlédnout kožené pouzdro s revolverem.

Rozhostilo se ticho. Dusné, nesnesitelné ticho.

Z pootevřených dveří kanceláře je zřetelně slyšet kapitánův arogantní hlas.

„Vytočte mi místní policii,“ komanduje zaskočeného číšníka, „dělejte, člověče, rychle! Ať mě okamžitě spojí s náčelníkem!!“ /…/

„Čest práci! Tady kapitán Kalivoda, Praha. Máme problém! Mimořádná událost. Pokus o nelegální opuštění území státu.“ /…/

„Závažnost případu? Kategorie A! Mimořádný problém!!“ /…/

„Ano. Můžu. Moment… Inženýr Jiří Zlámal. Národnost česká, státní občanství československé. Narozen šestého května 1925 v Praze. Trvalé bydliště Plaňanská 542/16, Praha – Malešice. Číslo pasu 784256951. Vyšší štíhlá postava, světlejší vlasy, kaštanové oči, kulaté brýle. Kromě češtiny hovoří plynule německy, rusky. Bez zvláštního znamení.“ /…/

„Ozbrojen? Nemám ověřeno. Nevím. Neřekl bych.“ /…/

„Bude s sebou mít pravděpodobně kufr. Nebo nějaký batoh.“ /…/

„Jistě. Bude chtít co nejrychleji opustit město.“ /…/

„Ano, souhlasím. Je třeba důkladně prověřit vlakové a autobusové nádraží. Okamžitě. A hlídat u všech výpadovek z města. Urychleně!“ /…/

„Jistě. V úvahu připadá Itálie. Nebo Rakousko. Jistě. Dejte avízo na státní hranice! Díky!“ /…/

„Ano, určitě. Dám neprodleně vědět do Prahy. Jeho zbylé věci na pokoji zajistím. Samozřejmě. Ano. Karlovac. Hotel Družba.“ /…/

„Děkuju za spolupráci! Zcela určitě ho, soudruhu náčelníku, s vaší účinnou pomocí dopadneme. Nepochybně. Tím jsem si naprosto jist.“ /…/

„Soudruhu náčelníku, ještě jedna věc. Zásadní. Teď mě prosím bedlivě poslouchejte: musíme dostat Zlámala živého!! Živého, rozumíte? To je opravdu důležité. Nic… naprosto nic se mu nesmí stát! Jde o předního odborníka, který pracuje na špičkových projektech. Má k dispozici spoustu unikátních dat. Kdyby… kdyby se mu něco… Už bychom to z něj nedostali. Chápete? Všechno… dočista všechno by bylo nenávratně ztraceno. Ještě jednou děkuju! Čest.“ /…/

Předtím než se nabuzený kapitán vrátí zpátky do lokálu, stačí ještě kdosi z přítomných poznamenat: „Teda pánové, jestli od téhle chvíle ještě někdy někam vycestujeme, tak to bude maximálně tak do prdele!“

(Ukázka z novely Ozvěny z hlubin času. Nakladatelství Bor, Liberec 2021, ilustrace Anna Škodová)