Po stopách čepeřice kropenaté

Mnohé události obvykle pozvolna mizívají pod nánosy času. Jsou ale zážitky, které zkrátka vytěsnit nelze. Nikdy a za žádných okolností. Řadí se k nim i moje putování za čepeřicí kropenatou.

Je to už hrozně dávno. Zapadlý penzion obklopený hlubokými šumavskými hvozdy. Báječná letní dovolená s ženou a malým synkem. Až do oné výpravy.

Už si vlastně ani pořádně nevybavuju, jak se to celé seběhlo. Zkrátka: bůhvíjak se rozneslo, že tam s námi pobývá i nějaký věhlasný vědátor a zapálený ochránce přírody a že by byl v případě zájmu ochoten provést malou skupinku nadšenců tamními odlehlými a neprostupnými končinami. Dokonce prý až k tajnému hnízdišti jakéhosi přísně chráněného opeřence. Nemůžu té převzácné potvoře ani po letech přijít na jméno. Šlo, zdá se mi, o jistou čepeřici kropenatou nebo tak nějak.

Vzpomínám si, že se mi zrovna dvakrát nechtělo (tohle tedy vím naprosto bezpečně, mně se totiž nechce nikdy). Ale budiž. Když jsem ovšem spatřil našeho průvodce, rázem jsem se upokojil. Postarší anorektický mužíček na komářích nožkách, několik splihlých zrzavých vlásků, čiperná pomrkávající očka, obstojný předkus. Pokleslá ramínka zároveň s nosníma dírkama. Náročná túra nespoutanou přírodou? Co vás nemá! Dávám mu kilometr, maximálně dva.

V červencovém odpoledni vyráží tucet natěšených zvědavců. Jak ta tajemná čepeřice vůbec vypadá? Jak moc asi bude kropenatá??

Scenérie vůkol jsou skutečně úchvatné, což o to. Ale putování s tříletým kloučkem nehostinnou divočinou není zrovna procházka rajskou zahradou. Pominu obligátní očekávaná zastavení: čurání, bumbání, papání. V pohodě. Horší jsou ty jeho hlášky.

„Tatiiii,“ haleká na celé kolo, „a puoč žádnou houbu nevidíš?!“

„Ale táta je vidí, víš?“ zachraňuje mi čest empatická manželka, za což jsem jí neskonale vděčný, „jenom chce, aby taky zbylo něco na ostatní.“

„Mámo,“ ozve se po chvíli, „puoč ale táta žádnou houbu nepozná?“

Potomek, jak vidno, mě už dočista odepsal.

Dokud jsem oslovován „táto“ nebo „tati,“ je vše v nejlepším pořádku. Horší by bylo, kdyby mi začal říkat „taťuldo“ – v takovém případě by totiž mohlo jít do tuhého.

Jak se tak plahočíme tou podmanivou pustinou, ostatní se nám naštěstí pomalu, ale jistě vzdalují. Tím líp! Aspoň nemusím poslouchat namachrované kecy toho učeného komára. Třeba jak kvůli dvěma párům čolka pyskatého zabránil kdesi výstavbě jezu, jak se celá léta do úmoru zasazuje o oficiální uznání tuzemského poddruhu kudlanky nábožné (mantis religiosa), totiž kudlanky bezbožné (mantis ateistica) a tak dále. Děs.

Jinak ale nádhera! Až na ta zlověstná černá mračna nad obzorem.

Tak, a je to tu: „Taťuldo,“ žadoní, „mám tě huozně uád, už mě mooooc bolí nožičky. Vezmeš mě na koně?“

Samozřejmá věc. Přece ho tam nenechám!

Trmácíme se statečně cestou necestou už dobré dvě hodiny. Zdá se mi, jako bych – na rozdíl od toho patrně nezničitelného užvaněného skřeta – začínal povážlivě zemdlévat…

Se zvídavým klučinou na ramenou statečně vrávorám sem a tam. To je samé: „Všichni honem sem! Vidíte? Tuze vzácná endemická řasomilka masožravá!“ Potácím se k onomu místu, sotva popadám dech. „Počkej, to budeš koukat!“ slibuju přerývaně synkovi.

Tohle?? Ty vado, kvůli téhle ptákovině mě tu honí jako nadmutou kozu? Začínám toho mít plné kecky.

Následuje nekonečné obdivování unikátní housenky kadeřavé, pozoruhodné (a takřka neviditelné) závojenky prstolisté, velevzácného mravence plochonohého, voprsklé veverky proužkované… Vše pochopitelně a důsledně uváděno též v latinské podobě.

Bájná čepeřice nikde…

Zvedá se vítr. Co vítr. Vichr! Za pár minut se ocitáme v epicentru průtrže mračen.

„Pojďte se honem schovat! Tamhle do té jeskyně!!“ velí nezdolný lídr s planoucíma očima. Je ve svém živlu. „Tam, ano, tam, jak stojí ten krásný buk lesní (fagus sylvatica).“

Asi hodinu mlčky zíráme na milý fagus a sbíráme poslední síly k návratu. Když liják konečně přechází do přijatelnějšího deště, klopýtáme v rychle houstnoucím šeru k penzionu.

Konečně dorážíme! Jaká úleva… Promočení, ale živí a zdraví.

Večer cítím, že mám po těle nějaké svědící štípance. To bude zaručeně ten avizovaný komár krvelačný (culex morbidus)! Čert to vem…

A milá čepeřice? Má, dneškem počínaje, o dvanáct úhlavních nepřátel víc!!