Mrkev a Monika

Malé ohlédnutí za náročným obdobím distanční výuky aneb neuvěřitelné trampoty zoufalce před počítačem

Nechoďte na mě, vážení, s distanční výukou! Buďte prosím té lásky. Ani s jakoukoliv IT. Zaplať pánbůh, že je to pryč. Aspoň prozatím… Sotva na to pomyslím, hned se celý opupínkuju. Týdny stresu, zuřivosti, utrpení, zoufalství. Pohroma střídá pohromu, nikde ani jiskérka naděje.

Hergot, už zase mi klekla wifina… Kde jste kdo, pomoooc!! Jak se ta aplikace spouští? A kdeže je to nahrávání? A jak ten krám potom vypnout?! Očistec.

Dneska jsem už naštěstí z nejhoršího venku. Noční můra je jakž takž fuč. Nejpříšernější chvíle se mi podařilo vytěsnit, teda až na některé. Třeba na tuhle.

Mám přes ZOOM, který v mém aparátu už údajně vypršel, nahrát videopovídání pro jednu instituci. Nechci se na domovském pracovišti zdržovat oficiálními žádostmi o prodloužení licence, tak se s důvěrou obracím na syna, aby to celé nějak pořešil.

Dobrá. Hotovo, vystoupení nahráno, vše zdárně odesláno. Sláva! Mám na chvíli svatej pokoj.

Netuším však, že oslovený potomek, neznámo proč (zastydlá puberta? recese? podlá pomsta nemilovanému otci?), mě zaregistroval na pro mě stěží uvěřitelné jméno MILOŠ MRKEV (omlouvám se tímto jeho možnému reálnému nositeli). Jen považte. Moje vlastní krev… Už je to tak, věřte, nebo ne. Od nynějška vystupuju na setkávacích platformách pod identitou „Miloš Mrkev.“

Za pár dnů od dané události máme od 09:00 schůzi katedry. Přes ZOOM. Hlásím se, s bušícím srdcem a s vysoce nadlimitní hladinou adrenalinu, krátce před devátou. Netrpělivě vyčkávám v předsálí. Nic.

Odbíjí devátá. Nic. To je divné, šéfová mě přece pokaždé hned přijme.

Jsou tři minuty po deváté. Pořád nic. Hm… Co se děje? V čem je potíž? Že by se zase něco podělalo? (Až nyní mi dochází, co se jí asi tehdy, chudákovi, muselo honit hlavou: Co za pošuka nám to dneska leze do schůze? Co se to sem zase dobývá za hackera?!)

Je pět minut po deváté. Konečně jsem milostivě vpuštěn!! Tak opět mezi svými, byť jen online.

Má radostná úleva ovšem nemá dlouhého trvání. Vítá mě totiž netradičně huronský řev a smích. Nechápu zprvu proč. Pak však můj vyděšený zrak spatřuje dole na obrazovce ono nové přízvisko. Hrůza. Příšerná situace! Moje košile je rázem zbrocena studeným potem.

Pracovní porada je na půl hodiny paralyzovaná. A pokaždé, když na něco musím zareagovat a zapnu mikrofon, zjevují se tam v celé své kráse ta dvě hrozná slova. Snažím se proto radši mlčet; modlím se, aby to šílené setkání spělo co nejrychleji ke konci. Vysvobození přichází krátce před jedenáctou. To tedy bylo něco…

„Vše okamžitě zrušit. Totálně! Navždy!! Navěky!!!“ nakazuju vzápětí pachateli. Podobná estráda by měla být podle jeho slov nadobro zažehnána. Jenom aby!

Anebo to s tou Monikou. To mě teda podrž! Dostávám čočku za prachbídnou evaluaci z jednoho volitelného semináře. Naprosto unfair.

Zahraniční posluchačka bohemistiky. Monika. Milá, šikovná, velmi pohledná. Jejího oduševnělého obličeje jsem si povšiml hned při úvodní hodině. To ještě měli všichni zapnuté kamery. Culilo se na mě tehdy snad dvacet tváří.

Postupem času ovšem, se stoupající únavou a s klesajícím nadšením, puštěných kamer pozvolna ubývalo. Po asi šesti týdnech zůstala jediná. Ta Moničina. Pak už nic, jen samé šedé a většinou němé „hrobečky“.

Není proto divu, že jsem si začal připadat, že učím v podstatě už pouze ji. Monika mi pozorně naslouchala, činila si poznámky, tu a tam i něco pronesla, usmála se dokonce (některým) mým vtipným poznámkám… Zvykl jsem si na její přítomnost, těšil jsem se, že za týden uvidím zase aspoň ji. Tak nějak jsem si ji oblíbil. Přilnul jsem k ní natolik, že jsem se začal řídit výhradně podle ní.

Vyučování jsem nezahajoval podle rozvrhu, nýbrž v momentě spuštění její kamery, tedy dílem dříve, dílem později. Pokud jsem třeba něco vykládal a nabyl dojmu, že je to na Moniku příliš rychlé, zvolnil jsem. Když jsem kupříkladu probral určitou kapitolu, optal jsem se (rozuměno jí), zda je všechno jasné. Jestliže přikývla, pokládal jsem celou záležitost za uzavřenou. Spadla klec, jedeme dál!

Situace možná dospěla až za únosnou mez. Jednou, když jsem zase něco rozprávěl a pohlédl občas na obrazovku, se Monča pojednou zvedla (s kamerou stále puštěnou) a kamsi odkráčela. A já, jakmile zmizela, jsem výklad přirozeně přerušil a, aniž bych hnul brvou, vyčkával jsem odevzdaně na její návrat.

Bác, a najednou že prej v dotazníku stojí „nevyvážená pozornost posluchačům“… Docela mě to namíchlo. Kde k tomu přišli?

No nic, stalo se.

Sedím teď ve své kanceláři náležitě vyplísněn a utěšuju se chabou nadějí, že jsem snad něco naučil alespoň Moniku.