Jaká ta naše čeština vlastně je?

Je krásná? Obtížná? A jaká ještě? Je v ní třeba i něco jedinečného? Banální otázky, zajímavé odpovědi. A jako bonus senzační vyvrácení letitého hoaxu.

Jak je to s tou krásou češtiny? Lidem se líbí různé jazyky. Někomu italština, jinému francouzština, dalšímu angličtina nebo některý z předlouhé řady ostatních jazyků. Je to hrozně subjektivní. Z úst hezké dívky podle mě zní náramně každá řeč…

Krása jazyka se však posuzuje nejen na základě zvukového vjemu. Naše vrtkavé sympatie záleží i na dalších okolnostech, třeba na našem vztahu k danému jazykovému společenství, k jeho historii nebo současnosti, kultuře. Neméně významné jsou i osobní zážitky a kontakty, pobyt v dané zemi aj. Závisí rovněž na historických zkušenostech, stačí připomenout masovou averzi vůči jazykům našich bývalých uchvatitelů.

Mým zahraničním studentům se většinou velmi líbí čeština. Je to, přiznám se, tak trochu s podivem. Jazyk je to poměrně tvrdý, s četnými skupinami obtížně vyslovitelných hlásek – třeba smrk, smrt, zmrzlina… Máme však jeden trumf, který to patrně vše vyvažuje a zachraňuje: libozvučné l. Pokusy se prokázalo, že slova obsahující danou souhlásku znějí rodilým mluvčím nejpříjemněji, nejkrásněji. Jen se v klidu zaposlouchejte – louka, láska, vláha… No není to nádhera?

Když jsme u té zvukové stránky, nabízí se otázka: je čeština něčím jedinečná? První, co mě v minulosti vždycky napadlo, bylo to naše slavné ř. Dlouhá léta jsem si na jeho existenci velice zakládal. Až do osudného okamžiku, kdy jsem od věrohodné osoby čirou náhodou seznal, že dotyčným unikátním zvukem disponuje taktéž jistý jihoamerický indiánský jazyk. To vám byla rána! To mi teda zase jednou spadl hřebínek… Představte si, že se brodíte tamním pralesem a narazíte na příslušníky onoho divošského kmene. Ochotně vám ukážou další cestu a místo rozloučení vás vyzvou (pasáž uvádím v překladu do češtiny), abyste se s tím jejich ř hezky popasovali: Amigos, a vyslovíte tohle? Řek´nám jednou jeden Řek, že je v Řecku hodně řek. Hahaha, dobrý co? Hele, a dáte tohle? Tři sta třiatřicet stříbrných křepeliček… Hrůza! No, postupem času jsem to už částečně vydejchal, ale všech těch traumatizujících následků se nejspíš úplně nezbavím nikdy.

Zvuková stránka jazyka o lecčems vypovídá. Jsme na ni taky jaksepatří citliví. Stačí připomenout empirický poznatek, že rodilý mluvčí přejde spíše cizincovu chybu mluvnickou než nějaké jeho pochybení ve výslovnosti.

Pozoruhodné jsou i některé další záležitosti. Třeba to, jak se i v jazyce snažíme jít cestou nejmenšího odporu. Hláskou, která potřebuje k vyslovení nejméně úsilí, je p. Když se podíváte do slovníku, zjistíte, že suverénně nejvíce slov v češtině začíná právě na tenhle energeticky nenáročný zvuk…

Někdy se bedlivě sleduje uspořádání souhlásek a samohlásek. Typický je v tomto směru rozdíl mezi češtinou a němčinou. My často začínáme předložku konsonantem, naši západní sousedé právě obráceně, vokálem. Podívejme se na následující spojení: ve škole – in der Schule, na stěně – an der Wand… Je to jenom pouhá nahodilost? Mnozí si to nemyslí. Existuje celé vědní odvětví, fonotaktika (fonologická kombinatorika), které se z naznačeného poměru snaží vyvozovat dalekosáhlé závěry.

Přejděme k další otázce: je čeština těžká? Dozajista. Z doslechu vím, že má americká armáda jazyky světa rozděleny podle náročnosti do pěti košů. Čeština patří do čtvrtého, tedy mezi jazyky velmi těžké. Vezměme jen to české skloňování… Prozradím vám osvědčený recept: když mi někdo v kurzu při probírání mluvnice brblá, že je čeština těžká, řeknu mu, ať je rád, že se učí právě ji a nikoliv třeba takovou kavkazskou lakštinu. Ta má totiž pádů čtyřicet!

Každý jazyk, kterému se chce člověk naučit do pokročilého stadia, je ve své podstatě obtížný. Čeština je, na rozdíl od některých jiných jazyků, náročná hned od začátku. V tom je trochu potíž. Podstatnou roli ovšem hraje, kdo se češtinu učí. Zda dospělý, nebo malé dítě (je-li v česky hovořícím prostředí, jde to samo), zda Slovan (to je taky velká výhoda), či Neslovan… Důležitá je rovněž motivace. Názory na obtížnost jsou navíc dosti relativní. Znáte to, ne? Pokud něco solidně ovládáte, jako složité vám to moc nepřipadá…

A jaká je čeština ještě? Byla by toho spousta, tak aspoň závěrečný atribut. Je velestručná! Díky propracované flexi je dokonce nejstručnější, nejkondenzovanější z evropských jazyků. Ve snaze najít nejekonomičtější jazyk porovnal polský lingvista Suski ve vybraných řečech osm ekvivalentních textů. A výsledek? Na celé čáře zvítězila čeština! S nedostižným koeficientem 100. Pořadí dalších jazyků bylo následující: slovenština 96,69; angličtina 91,7; ruština 90,44; polština 88,6; francouzština 81,52; španělština 80,92; němčina 77,06. Co z toho plyne? Mimo jiné ponaučení, že je daleko výhodnější překládat z češtiny do němčiny (to normostrany vesele naskakujou) než naopak (to aby jeden splakal nad vejdělkem).

Závěrem, přátelé, je třeba konečně a jednou provždy pořešit jistou delikátní záležitost. Nalijme si s trochou nadsázky čistého vína a recesisticky vyvraťme léta zakořeněnou mystifikaci! Čeština je jazyk starý, dokonce velmi starý, mající více než tisíciletou tradici. Pozoruhodné. Právě v souvislosti s ní bych však zde chtěl uvést na pravou míru chronický blud o nejstarší dochované česky psané větě.

Už snad od základní školy se našim dětem vtlouká do hlavy, že nejstarším dokladem první české věty je glosa ze zakládací kapituly litoměřické (1057), vepsaná do ní tzv. primitivním pravopisem počátkem 13. století. Zní takto: Pavel dal jest Ploskovicích zem´u. Vlach dal jest Dolas zem´u Bogu i sv´atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú a Sedlatú. Jde zhruba o toto: „Pavel daroval v Ploskovicích pole. Vlach daroval v Dolanech pole kostelu sv. Štěpána i s dvěma nevolníky.“ Omyl!

Na základě vlastní zkušenosti mohu doložit, že má citovaný úryvek věru zdatného, a dokonce ještě o něco staršího konkurenta. Na semináři historické mluvnice češtiny kdysi zaznělo, že skutečně nejstarším grafickým záznamem se jeví jiný výrok, a sice pohoršující odhalení, že Kantor Vítus je zkurvysyn. Na mou duši! Chápu, že oficiální adoraci tohoto staročeského skvostu poněkud komplikuje jeho cenzurovatelný obsah, to by ovšem na celé záležitosti nemělo naprosto nic měnit. Říká se přece „Padni, komu padni,“ ne?

To, jak se k tomuto choulostivému případu postavíte, nechám na vás. Krása češtiny ani její další parametry, domnívám se, však podobnými kauzami naštěstí nijak významněji neutrpí…