Jak jsme si podmanili slavné Champs-Elysées

Kdyby se měla přihlásit osoba, které leželo u nohou pařížské Champs-Elysées, zvedl bych ruku. Bez váhání a s čistým svědomím.

Druhá říjnová sobota roku 1998. Romantická metropole nad Seinou, halící se do pastelových barev nastoupivšího podzimu, si nerušeně užívá lenošení a prosluněné víkendové pohody. Tiché procházky, milá setkání s přáteli, vysedávání v zahrádkách kaváren, vyhřívání se na lavičkách v parcích. Něžné doteky a polibky milenců.

Je už sice něco po dvanácté, ale Paříž působí dojmem, jako by po probdělé páteční noci dosud pořádně neprocitla. No a co? Je přece volno. Ça va, pas de probleme.

Poněkud rozespalá jsou i jinak rušná Elysejská pole. Šarmantní luxus a nedostižná elegance táhnoucí se okázale od velkolepého náměstí Svornosti až k respekt budícímu dvounohému obru, monumentálnímu Vítěznému oblouku. Rovněž zde panuje nezvyklý klid. Ten tam je povznášející ruch pompézních červencových oslav dobytí Bastily ? nablýskané uniformy elitních jednotek, plejáda politiků a celebrit, úsměvy mažoretek, špalíry nadšených diváků, hejna neukázněných fotografů, majestátní tóny Marseillaisy… Kdepak, nic takového. V dnešním uvolněném popoledni se tu promenují jen hloučky zvídavých turistů. Korzují, obdivují, nakupují. A mlsají.

Třeba tady ta živě debatující rodinka s gustem porcuje lahodný krvavý biftek. Unylá dáma si opodál pochutnává na výtečných bretaňských ústřicích v pikantním sósu. Ratolesti uondaných cizinců se nemohou nabažit creme brulée (snad ti haranti dají aspoň na chvíli pokoj!). Ach, jak ten život dokáže být báječný! Tak nějak laskavý, vzletný, rozmarný. Krásně opojný.

Nikdo nikam nechvátá. Nikdo se za ničím neplahočí. Jen roztoužený holub pod legendární slavobránou už drahnou dobu usiluje o krapet upejpavou kličkující holubičku. Veškeré naparování je ovšem protřelému elegánovi houby platné.

Čas utěšeně plyne. Vše se zdá být v nejlepším pořádku. Nic nepatřičného na obzoru. Snad až na ta z dáli se blížící zlověstná mračna. Že by do večera ještě sprchlo?

Hodinky ukazují přesně dvě minuty po šestnácté. Čas trhl oponou.

Kde se vzal, tu se vzal, z Place de la Concorde vjíždí na mondénní Elysejská pole bizarní dvoustopý vehikl. Zprvu sice uniká pozornosti přítomných, ovšem s každým metrem ztřeštěné jízdy vzbuzuje rostoucí zájem. No tohle!? A teď už to tajemné monstrum vyvolává na proslulém bulváru doslova pozdvižení.

Sotvakdo ze zaskočených přihlížejících rozpoznává téměř po ráfcích jedoucí stařičký renault, jenž sténá pod zavalitým břemenem. Co to proboha může být? Ohromná, podlouhlá, v igelitu pečlivě zabalená věc připoutaná k nebohému vozu pofidérními popruhy. Zpovzdálí to celé připomíná mobilní odpalovací rampu rakety středního doletu (takto to nejspíš vyhodnocují i špionážní družice).

Pod krajně podezřelým nákladem je v obavách a v trvalém předklonu uvězněna tříčlenná posádka: Gérard, kolega z bruselské univerzity, jeho žena Michelle a moje maličkost. To, co se bláhově pokoušíme dovléct do tři sta padesát kilometrů vzdáleného Bruselu, je velkorysý prezent od pařížských přátel. Sedací souprava!

Přetížená rachotina ne nepodobná cválajícímu mamutovi se nezadržitelně sune k Arc de Triomphe. Vše živé se nám klidí z cesty. Jsme proti své vůli rázem slavní. Lidé mávají, aplaudují, kdosi na nás něco volá, další si nás fotografují. Tihle po nás dokonce chtějí autogram (ovšem zastavíme-li, už se nerozjedeme). Najdou se ale i tací, kteří v předtuše, že se tu něco nepěkného semele, koukají co nejrychleji zmizet.

Už coby V.I.P. dorážíme k legendárnímu oblouku, kde ten nonšalantní proutník (jediný tvor, jemuž jsme šumák) nepolevuje v započatém úsilí, načež míříme na výpadovku. Podmanivé město zamilovaných necháváme za sebou. Sláva!

Ubíráme se mlčky na sever a v duchu se modlíme, aby cestou nepršelo. Hlavně v Bruselu. Za těch osm akademických semestrů, které jsem v něm strávil, můžu potvrdit, že v belgické metropoli prší prakticky denně. Na podzim i opakovaně.

Počáteční elán se vytrácí, putování začíná být nekonečné. Gérard na to proto zkouší trochu šlápnout, ale po překročení sedmdesátky se počíná sedačka (potažmo celý vůz) stavět na zadní. Čekají nás nejméně další čtyři hodiny martyria.

Po půlhodince se zjevujeme před mýtnou bránou. Hm, divné. Nikde žádný ticket. Po marném pátrání jsem nucen vystoupit a sdělit ostatním šoférům: tahle brána je bohužel rozbitá, musíme k jiné. Kolona asi dvaceti aut uctivě couvá. Jenže u další péage se situace opakuje! Co to má sakra znamenat?! Až po nějaké době si zoufalá Michelle všímá, že se lístek vysunuje – jenže v nedosažitelných výšinách. Nemilosrdná fotobuňka nás naprosto oprávněně pokládá za kamion…

Po krátké válečné poradě se Michelle sápe na ramena rozladěného Gérarda. Kýžený lístek je náš! Platíme sazbu za truck a s pomocí obětavých dobrovolníků, kteří nás roztlačují, opět vyrážíme.

Nacházíme se zhruba v polovině pouti, když tíživé ticho po předchozí manželské hádce (hrazení mýtného) přeruší ohromující rána. Prásknutí bičem! Jeden z popruhů to nevydržel… Musíme opět snížit rychlost. Nikdo z nás ani nedutá. Bože, jak jen tahle pošetilá mise dopadne?

Na ohlušující defekt zanedlouho navazuje jiná pohroma: protivítr urval metrový kus igelitového sarkofágu, jenž teď za námi vítězoslavně plápolá. K našemu zděšení se k němu v pravidelných intervalech přidávají další a další. Brzy nastává takový rachot, že není slyšet vlastního slova. Po hodině vypadá náš opentlený samohyb jako rozevláté šedivé vlasy bláznivé Viktorky. Jako nesčetná žahavá chapadla gigantické medúzy. Jako smečkou hladových lvů rozsápané svatební šaty. Nejradši bych se neviděl!

Tma jako v pytli. Konečně míjíme nápis Bruxelles 20 km. Hurá! Za necelou půlhodinku budeme doma. Na přední sklo dopadají první kapky. Tohle nám ještě scházelo. Po pár okamžicích leje jako z konve! A dáreček začíná nabírat na váze.

Úderem desáté jsme v cíli. Uuuuf. Nemůžeme tomu uvěřit. Teď už jen zbývá dosmýkat sedačku po úzkém schodišti do prvního podlaží. Sedací soupravu? Na kost promočenou lochneskou příšeru!

Galeje.

Konečně je ten zatracený kus nábytku v obýváku. To je ale úleva… Nadšeně se objímáme. Dokázali jsme to!! Michelle však posléze usedá a pláče. Radostí? Vyčerpáním? Vzteky nad roztrženou tapetou? Představou nejméně dvoutýdenního vysoušení danajského daru? Asi vším dohromady. To už ale Gérard otevírá láhev výtečného bordó. Il faut l´arroser! Má recht – musíme to zapít. Při přípitku věnuju tichou vzpomínku opeřenému casanovi. Snad si už konečně vyryl do pažby další zářez.

Zvítězili jsme. Každý z nás pokořil svůj Mount Everest. A může nás hřát vědomí, že nám dnes slavná Elysejská pole ležela u nohou…