Jak jsme neslavně degustovali

Příběh o tom, co dokáže člověk zakrátko pohnojit. A taky napravit. O kouzlu nechtěného. O jedné bujaré letní noci.

Kamarád Jarda léta podniká. Docela se mu daří, vypracoval se. Do té míry, že už odvážně vystrkuje růžky. Jsou to tak dva roky, co vyrazil na úspěšná jednání i do několika asijských zemí. A zahraniční partneři zase stále častěji klepou na dveře jeho kanceláře. Zdatný obchodník.

Onehdy rozjížděl slibnou spolupráci s u nás už docela etablovanou jihokorejskou firmou. Chtěl se před jejími zástupci jaksepatří vytáhnout. Jenže: kam je vzít? Čím je ohromit? Žádný Český Krumlov, Karlštejn, Karlovy Vary… To dávno znají.

Ochutnávka moravského vína v pravém vinném sklípku. To je nápad! V rázovité slovácké dědině obklopené do dáli se táhnoucími vinohrady.

Mám poblíž Pálavy pár dobrých kontaktů, a tak se na mě obrátil, zda bych to veledůležité koštování nezprostředkoval: „Hele, kámo, decentní degustace, jo? Na úrovni. Žádná divoká pijatyka. Musí to na ně udělat dojem! A nesmí jim bejt blbě, moc nevydržej…“

„Bez obav,“ upokojuju ho, „zatím byli vždycky všichni nadšení.“ Jsem skálopevně přesvědčen, že to klapne. Jako pokaždé. Ovšem pod podmínkou, že se o akci nesmějí dovědět někteří z místních. Tedy zejména nejrizikovější činitel: Laďa. Jeho přítomnost, byť jen chvilková, je krajně nežádoucí.

Domorodec, čerstvý padesátník, 140 kg živé váhy. Fajn chlap. Veselá kopa, bavič, nesmírně družný a neformální. Někdy ale až moc, zvlášť když si dá pohárek. Konání prestižní degustace se kvůli němu musí ututlat do poslední chvíle! Dobrou zprávou je, že se tam shodou okolností současně konají hojně navštěvované hody. Náš diskrétní košt by se tedy v tom mumraji mohl v pohodě ztratit.

Červencový sobotní podvečer. Jsme na místě. Kromě Franty, tedy pana domácího a vyhlášeného vinaře v jedné osobě, jsou přítomni tři Korejci (dva dokonce umí trochu česky), pohledná korejská tlumočnice (donedávna naše studentka), Jarda a já. Nejprve ochutnáváme v podzemí pod spoře nasvícenou cihlovou klenbou chladivého sklípku. Těch vzorků, nádhera… Víno rozlévané koštéřem přímo z vyřezávaných beček chutná nejlépe. Jen je mi trochu líto té šikovné dívky. Činí se, seč může, ale jak přetlumočit sdělení typu přívětivé, tělnatější, nápadná viskozita, jemná vůně malin na pozadí ananasu a výhonků mladých kopřiv, dlouhá lahodná dochuť s výraznější kyselinkou? Členové cizokrajné delegace se však tváří nadmíru spokojeně. Svátečně naladěný Jarda si už pomalu začíná mnout ruce. Zdá se, že je ruka v rukávě.

Posléze se za družného hovoru přemisťujeme nahoru do prostornější stylové místnosti s bohatým pohoštěním. Prvotní rozpaky jsou ty tam. Pohodička. Nemá to chybu. Přítomní pánové si po sérii bílého povolují vázanky, po přehlídce červeného už někteří odkládají sako. Zábava je v plném proudu.

Tu náhlé bušení na dveře. Nemůžu uvěřit vlastním očím: Laďa!!

To se mi snad jenom zdá…

„Nazdar, hoši,“ hřímá dunivým basem a hrne se k nám, „idu náhodú kolém a čuju nejaké hlasy,“ vysvětluje, „tož, říkám si, podíváš sa, co sa to tam dneskaj u teho Franty děje.“

„Ahoj Laďo,“ pronáším bezbarvým hlasem do tíživého ticha.

„Jééé, ahóóój, vitáj! Co ty tu děláš, ty Pražáku?“ dostávám přátelský štulec, „co nezavoláš, ty vole, že dojedeš!?“

Pozornost ovíněného Ladi naneštěstí upoutávají asijští hosté ustrašeně ustupující k zadní stěně. Sahají hřmotnému vetřelci někam nad pas. První stisk rukou. Tlumené zapraskání kostí přehlušuje Laďovo: „Ahóóój. Já su Laďa. A ty?“ Dobře naložený obr nečeká na odpověď a dodává: „Víš, vole, my si tu všeci tykáme. My sa tu s nejakýma formalitama moc neserem!“

Ohromený Korejec není mocen slova. Připadá mi, že se o něho pokoušejí mdloby.

„Plofesol,“ svědomitá tlumočnice, jež si veškerou novou slovní zásobu průběžně zaznamenává, se snaží s očima navrch hlavy nenápadně špitnout, „co to je ,neselem´??“ (Korejci, jak známo, zhusta zaměňují „r“ a „l“). Pssst, naznačuju: „Vysvětlím později.“

Otřesený obchodní partner přece jen pozvolna přichází k sobě. Přeuctivě se ukloní a hlesne směrem k Laďovi: „Kim. Jsem Kim.“

Laďa se cítí tuze poctěn: „Tož nazdar, Kime! Vítám ťa tu u nás.“ Až po chvíli mu dochází, že dotyčný vlastně promluvil česky. Užasle se na nás obrací: „Čujete? On mlúví česky!! Kurňa, to si fakt borec, Kime!“ Vetřelcovo upřímné ocenění provází poctivá herda do zad. Polichocený Kim se rázem ocitá v protějším koutě, kde se pokouší popadnout dech.

Zsinalý Jarda se marně rozhlíží po nějaké střelné nebo sečné zbrani. Z jeho zoufalého pohledu lze vyčíst: Zabijte, prosím, někdo to hovado! Pokud možno okamžitě. Jinak bude celá spolupráce v háji!

Osud prvního Kima zanedlouho stihne i jeho jmenovce. A záhy je šokované trio v protilehlém koutě kompletní. Slibně rozjetá ochutnávka povážlivě vázne… Nikdo strachy ani nedutá.

Tlumočnice však v pravý čas prokazuje profesionální kvality: duchapřítomně sbírá poslední špetku odvahy a nabízí Laďovi pohárek: „Dejte si s námi, pane, malý vzol.“ V tom rozrušení však, chudák, zaměňuje „vzor“ (což zná z gramatiky) a „vzorek“.

Zaskočený Laďa sebou škubne. „Co? Už aj ty tu mlúvíš česky?! No toto… To ťa určitě mosel naučit tady náš Milánek, že?“ vysekává mi poklonu, „ale devčico, pozor, říká sa ,vzorek´, ne ,vzor´. To vás teda v té Praze učijú pěkné sračky!“

Do interpretčina notýsku přibývá úhledným písmem další neznámé a neméně užitečné slůvko: slačka.

Už je to tak. Veškerý odpor marný: vedení degustace se od této chvíle chápe Laďa: „Ty, Fano, dones pořádné pohárky. Nech sa trochu napijú!“

A tak se také děje. Jeden řádný přípitek (až do dna!). V těsném sledu druhý řádný přípitek (totéž). A další… Světe, div se, beznadějná situace se obrací k lepšímu! Lví podíl na tom má pochopitelně Frantovo výtečné víno. Všechna čest. Nemalá zásluha ale patří i Laďovi, jehož zemitému humoru, který zatvrzele střízlivá tlumočnice neúnavně překládá, přítomní přece jen postupně přicházejí na chuť.

Sláva! Zase je veselo. Zábava je znovu v plném proudu. Kdo by to byl řekl…

Od jisté chvíle si, bohužel, vybavuju už jen takové matné střípky. Třeba ten, jak někdo zavelel (viděl bych to na Laďu), aby se šlo do sokolovny na ty hody! Hudba, tanec, zábava… Nebo ten, jak kdosi z výpravy na Jardu rozjařeně haleká: Jaldooo! Supeeeell!! Vidím rovněž notně podroušeného Jardu, jak se tu zapřisáhlou abstinentku marně pokouší sbalit. Potom mám okno. Ale pak zase slyším starostův zkroušený hlas z amplionu: „Prosím vás, přátelé, pochytejte si ty svoje asijské hosty!“

No, to by už možná mohlo stačit. Netřeba zacházet do detailů. Armagedon.

Zkrátka: konec dobrý, všechno dobré. Jardova firma s tou jihokorejskou vesele spolupracuje. Korejci mu tehdy ještě dlouho, předlouho nadšeně děkovali, něco podobného totiž ještě v životě nezažili. A Jaroslav se už s novými potenciálními partnery opět chystá na místo činu. Pokud možno zase v době hodů. Co ale požaduje především: večer musí být v Laďově režii! To je pak úspěch zaručen…