Čeština a naše národní povaha

Vypovídá o něčem přízvuk na první slabice? Nese naše mateřština nějaké prokazatelné stopy české národní mentality? Otisk ducha národa? Pokud ano, tak které konkrétně? Anebo je tomu právě naopak?

Buďte bez obav, v souvislosti s rysy našeho národního charakteru se nehodlám zabývat ani profláklou otázkou míry promořenosti české populace švejkovstvím ani tím, zda jsme skutečně spolkem smějících se bestií či nakolik vykazujeme obecně slovanské rysy holubičí povahy.

Dají se nějaké obecnější rysy určité lidské pospolitosti vůbec vypozorovat? Existuje něco jako národní charakter? Nepochybně ano. Sotva se totiž může popřít, že třeba co se týče temperamentu, vztahu k práci a k plnění povinností, smyslu pro humor, vlastenectví i četných dalších záležitostí, je možné mezi národy nacházet překvapivé paralely i četné zásadní rozdíly.

A co národní charakter a jazyk? Začněme jednou z otázek z perexu.

Už bezmála před stoletím pronesl sociolog E. Chalupný výrok, že Čech snadno vzplane pro nové myšlenky, začíná práci s elánem, není však vytrvalý, jeho elán brzy vyhasíná. Hmatatelný odraz naší národní mentality byl tehdy spatřován v přízvuku na první slabice. Co vy na to?

Pokud jde o přístup k životu, Chalupného slova sice dost možná pro mnohé z nás platí, z jazykového hlediska to ovšem zavání snadno a oprávněně vyvratitelným šarlatánstvím. Přízvuk na první slabice totiž naprosto nelze pokládat za žádné tuzemské specifikum. Nacházíme ho tam v řadě dalších jazyků – nejspíš z toho důvodu, že naši předkové s jeho pomocí v řeči snáze rozlišovali začátky slov. Takže samá voda.

A co několik jiných jazykových skutečností? Třeba nám napoví trochu víc.

V češtině lze zaznamenat vysoké procento výskytu hanlivých místních jmen. Že by projev naší nesnášenlivosti, řevnivosti, zlomyslnosti, recesismu? Nebo čeho všeho ještě? Uvedu pro ilustraci pár příkladů.

Jistě jste slyšeli o Všetatech, rodišti Jana Palacha. Tat je staročesky zloděj, což tedy značí, že „všichni jsou zloději, všichni tam kradou“. Nebo takové brněnské Žabovřesky, to tedy musí být koncert… Upřímnou soustrast. A což teprve ty pražské Hrdlořezy! Tam aby se jeden bál vytáhnout po setmění paty z domu.

Ovšem pozor: název obce může dokonale mást. Od dětství mi kupříkladu zněly legračně Postoloprty. Pokládal jsem to za nějaký staročeský eufemismus označující… Však vy dobře víte co. Až nedávno jsem se ke svému úžasu dočetl, že se tam odpradávna čile „prtaly postole“, čili opravovaly se škorně a střevíce! K nevíře…

Jindy se zase poukazuje na nápadné množství českých zdrobnělin: domeček, kytička, pivečko… Někdo v tom hledá a spatřuje proslulé „malé české poměry“: malý národ, malý jazyk, malé území. Pořád nám jen někdo ubližuje, pořád nás někdo utiskuje a obsazuje… Zase vedle, domnívám se: deminutiva nacházíme i v jazycích podstatně užívanějších a u národů mnohem početnějších.

Pravdou ovšem zůstává, že v češtině chybí salónní jazyk. Naše mateřská řeč postrádá noblesní konverzační styl, preciózní literaturu, jakou má třeba francouzština. Proč? No protože se zdejší šlechta češtině dlouho vyhýbala a raději imitovala italské, francouzské, německé a jiné vzory. Odtud mimo jiné pochází ekvivalent pro vyjádření Je mi to jedno = Je mi to šumafuk (fuk). Kašlu na to se francouzsky řekne žmafu, lidově šmafu, a pak je to už jen krůček k odvozenému českému zvukovému záznamu výše uvedeného. Aristokraté jsou už sice dávno fuč, přejímání z řady cizích jazyků, ať účelné, či nepříliš účelné, vesele běží dál.

Už je ta nápověda dostačující? Nebo ještě ne? Tak možná trochu napomůže pohled zvenčí.

Cizinci učící se česky mnohdy poukazují na poněkud morousoidní způsob našeho vyjadřování. Aspoň tři příklady.

Předně málo ukazujeme emoce: našinec obvykle řekne Mám rád Prahu, nikoliv Miluju Prahu, jak se děje v řadě jazyků (viz kupříkladu rozdíl v názvu soutěže mezi námi a Slováky: Máme rádi Česko x Milujeme Slovensko). Tohle tvrzení je nepochybně pravdivé.

Za druhé nápadně šetříme chválou. Zhlédneme-li si skvělý film, hodnotíme ho často slovy Nebylo to nejhorší. Docela to šlo. Dalo se na koukat… Také s tímto nezbývá než souhlasit.

Za třetí vykazujeme značnou skepsi a zdrženlivost v odpovědi na otázku Jak se máš? To je pořád samé Jde to. Nic moc. Jakž takž… A když jsme náhodou opravdu v „ókeji“, proneseme jen vlažné Nestěžuju si… Kdyby někdo prohlásil Mám se skvěle, ostatní by ho nejspíš rozsápali. Tohle podle mě taky sedí.

Už se vám ta naše česká nátura začíná trochu rýsovat? Aspoň jako střípky mozaiky? Nechávám to vašemu laskavému uvážení…

Uzavírám konstatováním, že na vztahu jazyka a národní povahy asi něco skutečně bude. Je ale třeba pronášet soudy střízlivé, obezřetné, podložené a nenechat se lacině a unáhleně svádět záležitostmi neprůkaznými, povrchními, na první pohled líbivými. A ještě přidávám malou poznámku ? v tom našem českém komunikování by možná neuškodilo trochu více života, citů, optimismu, velkorysosti, národního vědomí a sebevědomí…