Ztracený symbol mi vážně nedal spát

Měla jsem štěstí, že v den mého svátku zrovna vyšla nová kniha Dana Browna Ztracený symbol, kterou jsem dostala jako dárek od mého přítele. Její délka mě zpočátku trochu odrazovala. „Kdy najdu čas si tohle přečíst?“ S jeho minulými knihami jsem měla docela zkušenost. A popravdě řečeno, byla téměř nad očekávání kladná. Andělé a démoni mě sice nenadchli až tak, jako Šifra mistra Leonarda (nebo chcete-li Da Vinciho kód), ale obě knihy jsem dychtivě a rychle přelouskala. Když jsem se poté doma ve večerním přítmí dívala na jejich filmové zpracování, dokonce jsem u nich usnula. To se ovšem úplně lišilo od mé čtenářské zkušenosti s těmito příběhy, kdy jsem unaveně, ale vzrušeně četla dál, abych se dozvěděla pravdu. Ale 460 stránek – to snad přehnal. „Teď na to fakt nebudu mít čas.“

V první volné chvilce jsem však knihu popadla a začala se zanořovat do tajů zednářského učení. Už od začátku jsem četla se zájmem a těšila se na nové informace, které spolu s Robertem Langdonem zjistím. Když jsem se dostala asi za čtvrtinu knihy, nedokázala jsem se odpoutat. Příběh mě tak napínal, že jsem v kuse několik hodin seděla a četla dál. „Sakra, musím zjistit, jak to dopadne!“ I přes mou velkou ospalost a s věděním, že další den nebudu schopná kvůli únavě ničeho, jsem nedokázala knihu zavřít. Přes námitky mého přítele, abych šla spát a konečně zhasla to světlo, jsem se od písmenek nedokázala odtrhnout.

Přestože by příběh mohl být o pár dialogů kratší (některé dialogy a popisy událostí se opravdu zbytečně okapují neustále do kola), stalo se neuvěřitelné – spisovatel mě donutil probdít nad jeho knihou celé dvě noci (a také následně zaspat do práce, což už tak skvělé nebylo). Jeho krátké kapitoly připomínají spíše obrazy z filmu (a celá kniha je napsána formou velmi podobnou filmovému scénáři). Ke konci mé čtenářské nadšení sice trochu polevilo, ale určitě neztratilo na mém zájmu dojít až do konce. Knihu jsem četla s touhou přijít na kloub tomu tajemství, které skrývají dávná mystéria. Je velmi chytře napsána a pro člověka, který se zabývá magií, alchymií a mystikou je podnětnou inspirací pro získání nových informací. Vybízí k dalšímu zkoumání. Předkládá člověku informace, které mohou být pravdivé a nemusí a tak se možná někteří z nás vydají na cestu hledání pravdy o naší minulosti. Nabádá k zamyšlení nad lidskou myslí a silou myšlenky. Čeho všeho je člověk schopný? Co všechno dokáže lidská myšlenka?

Pár věcí mi však na knize vadilo. Byly to až příliš časté odkazy k současným trendům (např. stále zmiňovaný iPhone, google atd. /že by skrytá reklama?/. Také Langdonova přílišná „genialita“, díky které dokáže všechno v rychlosti rozluštit mi občas připadala přehnaná. Když navíc nedokázal ke konci tak dlouho dojít na jednoduchou hádanku, připadalo mi to trochu přitažené za vlasy. K postavě Malacha jsem měla ze začátku také výhrady – jeho historie mi připadala možná až moc jednoduchá.  Byl to obyčejný člověk, který zešílel. Očekávala bych, že jeho pohnutky budou mít trochu mystičtější motivaci. Už od začátku jsem ho chápala jako člověka šíleného – ne jako někoho s vyšším cílem. Spisovatel mě ovšem pěkně vyvedl z omylu a jeho pozdější obrat v ději jsem opravdu nečekala.

Asi jen budoucnost ukáže, jestli kniha Dana Browna měla dopad na myšlení všech lidí (tak jak to on sám o své knize tvrdil). Ač je tento spisovatel jakkoliv zmedializovaný, určitě nelituji, že jsem mu věnovala čas. Přestože bych to jako „filmařka“ neměla říkat, tak určitě má cenu číst. A nevěřím, že se film bude rovnat nebo dokonce překoná mou zkušenost a nadšení z četby.

Pro ty, kteří nemají rádi příliš filosofické texty, tato kniha určitě předkládá zajímavým a napínavým způsobem poselství, které je velmi důležité: Poznej sám sebe. A ať jsou cesty k tomuto poselství jakékoliv, určitě není na škodu se jednou z nich vydat.