Pamatujete si, kdy jste naposledy dostali osobní dopis? Nemám na mysli žádné přání k narozeninám od banky, ani výzvy k zaplacení poplatků, ale obyčejný dopis od kamaráda, ve kterém by popisoval, jak se má a ptal se, jestli se máte taky dobře?
V dobách, kdy jdou „textovky“ a e-maily tak snadno a rychle posílat (zároveň i mazat), je možná lehké zapomenout, že je psané slovo stále důležité. Naše vzdálená komunikace se smrskla na jednoduché „znaky“ jako např. x P (Líbá Petr). Už se nemusíme namáhat s dlouhým vypisováním. Stačí pár „smájlíků“ k vyjádření nálady.
Kdyby mi přišel dopis od kamaráda, čekala bych, co to bude za promo akci, nabízenou službu nebo pozvánku. Kdyby se mě jednoduše ptal, jak se mám a co dělám, nejspíš bych byla hodně překvapená. Zdálo by se mi to divné. Proč? V současnosti už asi není moc mladých lidí, kteří by si mezi sebou posílali dopisy. Jejich životy jsou řízeny textovkami, e-maily nebo vzkazy na facebooku. Milostné zprávy přichází skrz sociální sítě (Jana Nováková je ve složitém vztahu). Ale nechybí nám tu něco? Není to trochu neosobní? Budeme si v budoucnu pamatovat něco z naší komunikace?
Někteří lidé namítají, že maily jsou moderní způsob dopisů. Ale já s nimi až tak nesouhlasím. Dokážeme snad rozeznat mail jinak, než z hlavičky? Dopis nám dává spoustu informací o osobě, která nám píše. Vůně např. napoví, co zrovna v té chvíli dělal, sklon písma dokáže prozradit něco, o jeho osobnosti a celý design dopisního papíru a obálky také může vypovědět spoustu osobních informací a toho, co k nám ten druhý cítí. Víme, že si musel najít speciální chvilku, kterou věnoval psaní. Dává nám pocit, že pro něj něco znamenáme. Spousta z nás však nemá v současnosti na psaní dopisů čas. Doba se zrychlila a komunikace mezi lidmi naprosto změnila. Lidé už si nemůžou dovolit čekat na osobní dopis.
Vzpomínám si na to, když jsem jako malá nedočkavě vyhlížela u okna pošťačku, která měla donést dopis od kamarádky ze zahraničí, s kterou jsem si dopisovala. Pokaždé, když zazvonila u dveří, zhostil se mě pocit vzrušení a očekávání, co nového a zajímavého se dozvím. Tento pocit se bohužel naprosto liší od toho, co zažívám teď, když mi dojde sms nebo zpráva na internetu. Dřív jsme téměř neměli jinou možnost vzdálené komunikace. Teď spolu můžeme mluvit kdykoliv se nám zachce. Když jsme online, můžeme se spojit, ať jsme kdekoliv (což má samozřejmě nespočet výhod). Ale přesto mi byly ručně psané dopisy mnohem bližší.
Našim dětem už se asi nestane, že by na půdě našly staré zahrabané dopisy popisující vztah rodičů a prarodičů (nebo možná ještě starší). Z tohoto pohledu mají ručně psané dopisy své obrovské kouzlo a sílu. Je škoda, že nemáme čas psát našim blízkým o tom, co prožíváme. Budeme si za 50 let pamatovat, jak jsme se cítili, když jsme byli mladí? Budeme snad mít uchované vzpomínky v podobě starých e-mailů nebo sms? V tom nepřeberném množství zpráv už se asi nikomu nebude chtít přebírat.
Zkuste někoho bezdůvodně potěšit a poslat mu aspoň krátký osobní dopis. Nebo můžete napsat svým dětem, vnoučkům, partnerovi dopis do budoucnosti, ve kterém pište např. o tom, co se vám teď povedlo/nepovedlo, nebo jaké zajímavé věci zažíváte, jak se cítíte v určité fázi svého života, jaké máte sny nebo jací jsou vaši blízcí. Až ho tito příjemci třeba po dvaceti letech otevřou, vzpomenou si na dobu, kdy byli mladí a způsoby života byly také jiné. A hlavně si připomenou blízkého člověka, který se nechtěl ztratit v koši starých e-mailů.
