Když mi cca před rokem majitel soukromé firmy, která zvítězila ve veřejné soutěži na rekonstrukci suterénu Obecního domu oznámil, že na veškeré stavební práce posílá skupinu Romů, vyděsil jsem se k smrti. Málo platná byla jeho uklidňující slova, že se jedná o výborné pracovníky, které dlouhodobě a ke vzájemné spokojenosti zaměstnává - moje předsudky vůči cikánům byly cca na úrovni průměrného většinového vnímání tohoto etnika, a to, jak známo, není nijak valné.
Současně mi šlo o to, aby práce byla odvedena odborně a kvalitně - značnou část investice jsme pokryli z dotace a nechtěl jsem zavdat kontrolorům žádnou záminku k jejímu případnému krácení. Prostory suterénu budovy bývalé školy z 19. století (nyní Obecní dům) byly po desítky let využívány jako uhelné sklady - není proto obtížné si představit, jaký byl výchozí stav před započetím rekonstrukce.
Aby nás práce firmy nepřišly finančně více, než bylo nezbytné, obecní pracovníci několik týdnů před tím osekali část omítek. Pod až pěti (!) cm nánosem betonu jsme našli doslova poklad - souvislé kamenné zdivo bylo po hrubém očištění vzhledově velmi zachovalé.
V den předání staveniště mi byla představena čtveřice romských pracovníků, z nichž nejstaršímu - jejich mistrovi - bylo cca 60 let. Ostatní byli mladí kluci kolem dvaceti a už od prvního momentu bylo zřejmé, s jakým respektem ke svému vedoucímu vzhlížejí. Zásadním rozhodnutím bylo, zda zdi překrýt sanačními omítkami nebo nechat vyniknout kráse původního kameniva. Ve suterénu byla značná vlhkost násobená tím, že po celé desetiletí byly zdi pod zmiňovanou vrstvou betonu - Romský předák mě tedy doporučil, že ač budou práce mnohem rozsáhlejší a tím pádem časově náročnější ponechat kamenivo odkryté. Zároveň mi garantoval, že vše v termínu, který už tak byl šibeniční, stihnou a že nemám mít obavy. Souhlasil jsem a parta se dala do práce.
Sám jsem v té době měl mnoho práce - v různých fázích realizace bylo několik na naše poměry velkých projektů a i na mě, člověka zvyklého pracovat takřka bez ustání, toho bylo až příliš. Proto jsem byl rád, že práce v Obecním domě probíhaly bez komplikací v souladu s daným časovým harmonogramem. I z těch několika desítek minut denně, které jsem zde trávil, bylo patrné, že majitel firmy se nemýlil - Romové pracovali výrazně nad rámec své pracovní doby a odváděli výtečnou a velmi kvalitní práci. Kvůli zmiňované časové náročnosti s obnažováním kamene Romská parta běžně pracovala i o sobotách a nedělích .. s ohledem na okolní občany tiše, jak jen to bylo možné.
Součástí prací byla i nová fasáda objektu a právě na neděli vyšly tyto venkovní práce. Ráno jsem se za nimi zastavil, prohodil pár slov a seznal jsem, že je vše v pořádku. Když jsem však v pondělí ráno na stavbu přijel, bylo ihned zřejmé, že se něco stalo. Obličeje Romů vypadaly utrápeně a jako z chlupaté deky z nich lezlo následující:
V neděli dopoledne na ně přiběhl občan, představil se jako XY a začal vyhrožovat, že jestli ihned nepřestanou pracovat (pro křesťany je neděle dnem odpočinku) a dělat hluk, tak zavolá Policii. Marně mu starý Rom vysvětloval, že hluk nedělají a že mají stanovené termíny, do kdy musí být práce hotova. Rozezlený občan odešel, do hodiny přijela hlídka Policie, Romy legitimovala a vyžádala si kontakt na vedení firmy, která je zaměstnávala. Následně telefonicky ověřili, že dotyční skutečně jsou pracovníci zhotovitelské firmy, rozloučili se a odjeli.
Protože znám velmi dobře místní poměry - v obci žiji 42 let - podivil jsem se nad příjmením, pod kterým se XY představil. To jméno se v obci vyskytovalo, ale dotyčný bydlel v uctivé vzdálenosti od Obecního domu a bylo nepředstavitelné, aby byl případným hlukem rušen. Opakovaně jsem se ptal, jestli se nemohli přeslechnout, ale všichni Romové na tom jménu trvali - bylo evidentní, že si nevymýšlejí, protože pochopitelně nikoho v obci kromě mě neznali. Také povaha práce, kterou ten den vykonávali, nemohla žádný hluk působit.
Přesto jsem obešel nejbližší okolí Obecního domu s dotazem, zda obyvatele v neděli dopoledne rušil nějaký hluk, ale všechny odpovědi byly negativní. Nedalo mi také velkou práci zjistit si, kdo ve skutečnosti byl dotyčný, který na nešťastné Romy zavolal Policii. Byl jím člověk úplně jiného jména než XY hlásící se - podobně jako já - ke křesťanským hodnotám a chodící pravidelně do kostela.
Umíte si asi představit, jak mi bylo, když jsem se starému Romovi - člověku, který v naší obci po sobě zanechal nesmazatelnou stopu (jeho práci můžete posoudit ve fotogalerii, viz související článek) - za vzniklou situaci omlouval. Ještě cca o měsíc později, když jsem se s ním loučil a s flaškou slivovice mu a jeho chlapcům děkoval za odvedenou práci, jsem v jeho upřímných očích mohl spatřit zřetelnou stopu po této trapné události ...
