Myšlenka o emigraci na „Západ” napadá mnohé lidi ze „třetích zemí˝. Co je táhne pryč? K vysvětlení je třeba pochopit, co vlastně „Západ“ je a co ho odlišuje od jiných zemí.
Není to geografie – třeba Japonsko, přestože je na východě, do Západu patří. Není to bohatství – existují i jiné bohaté země jako Katar nebo Brunej, ale Západ to není. Není to dokonce ani demokracie – Indie nebo Ghana jsou plně demokratické země, ale nikdo jim neřekne Západ. Tak co to je?
Já si osobně myslím, že rozdíl spočívá především v ochotě a i schopnosti se domluvit. V takzvaných západních zemích, včetně Česka, většina lidí funguje podle principu „live and let live“, tedy žít a nechat žít. Každý se sice zabývá svými kšefty a o cizího se nestará, ale když dojde ke konfliktu se sousedem, zkusí se s ním domluvit.
Ve zbytku světa je tomu jinak. Společenské domluvy tam z jakéhosi důvodu nefungují. Přesněji řečeno fungují, dokud se nezmění rovnováha sil. Když někdo cítí převahu, tak nemá pocit, že musí dodržovat nějaké závazky a domluvu smete pod stůl. Panuje tam princip „práva silnějšího“.
Proč je to tak, já opravdu nevím. Nejspíš existují nějaké knihy a studie, které to – každá jinak – vysvětlují. Předpokládám, že historikové či filozofové se o to perou už desetiletí. Ale nejsem historik, takže nemám žádnou krásnou teorii. Prostě vím, že tak tomu je.
Pocházím z Ruska, ale znám spoustu lidí ze zemí „třetího“ světa, kteří říkají, že se to tam moc neliší. Obyvatelé Ruska, Asie či Latinské Ameriky žijí v představě, že musí utlačit souseda, dokud soused neutlačí je. Obrovské množství lidí sice nechce nikoho utlačovat - ale i oni musejí neustále dávat pozor, aby jim někdo všechno nesebral. Protože každý může snadno přijít o všechno – jak to ukazuje příklad Michaila Chodorkovského, bývalého mocného oligarchy, který je teď ve vězení a jeho korporaci přebral jeden Putinův spojenec. Není důležité, jestli jsi oligarcha nebo obyčejný člověk, protože pokud něco máš – firmu, peníze, byt nebo auto - můžeš o to kdykoliv přijít.
Přestože tam zákony formálně existují, jsou jen dekoracemi. Ve skutečnosti tam nefunguje žádné právo, mimo práva silnějšího. Člověk tam nemůže žít v klidu, protože nemůže přestat válčit se svým prostředím, bránit se proti němu. Můžeš si na to zvyknout, ale vždy budeš cítit napětí.
Imigranti hledají jistotu, ne bohatství
Podle mě je to právě ten důvod, proč většina lidí přichází do Česka. Slyšel jsem názory, že emigrují kvůli penězům nebo kvůli „českým důchodům“. Jenže v Moskvě nebo v Šanghaji se dá vydělat mnohem víc než v Praze a české důchody opravdu nejsou nic moc. A kvůli důchodům by odjeli spíš do jiné západní země, například do Kanady. Do Česka určitě ne.
Většina z migrantů spíše hodlá žít v prostředí, proti kterému se nemusí bránit, ale se kterým se může dohodnout. Jedou proto do jakékoliv západní země. Přitom pro toho, kdo jede do těch bohatších států, existují navíc další důvody. Pro ty, kteří jedou do Česka a chtějí tady zůstat, jiné důvody skoro nejsou. Zároveň to sem netáhne všechny, ale jen ty, kdo jsou za tuto výměnu principu okolního života připraveni zaplatit velmi vysokou cenu – rozloučení s přáteli, známým prostředím i mateřštinou.
Na závěr přidám ještě jednu historku. Před lety jsem bydlel naproti večerce, kterou koupil běloruský pár. Chodil jsem tam pro chleba a pomazánku, když se mně jednou majitel zeptal:
„Víš, Ostape, my máme v Praze tenhle obchod už tři měsíce. A dosud po nás nikdo nechtěl úplatek. Ani policajti, ani hasiči, ani hygienická kontrola, ani mafie. Jsme nervózní – musí v tom být nějaký háček!“
Uklidnil jsem je, že v tom žádný háček není. Pak jsem se přestěhoval a už je neviděl. Ale doufám, že žijí a pracují bez obav. Pravě proto sem jeli - i když si to tak pro sebe možná neformulovali a na začátku se tomu báli i věřit.
Ostap Karmodi
