Reaguji na článek Přizpůsobit se, ale zachovat zvyky z rubriky Studenti píší noviny MFDnes, autor je studentem na Gymnáziu Třeboň. Polemizovat by se dalo s článkem jako takovým, ale finální kapkou k mé reakci byla část: A muslimští přistěhovalci? Určitě nejsou problémem nejen u nás, ale v celé Evropě. Nepochopitelná je pro mě jejich neúcta ke křesťanství, a při tom sami chtějí naplno uctívat své vyznání (mešity).
Zajímalo by mne, s kolika muslimy se pisatel v životě osobně setkal. Já s celou řadou. S jedním dokonce žiji a vychovávám děti – on je věřící muslim, já křťená nepraktikující evangelička. Vzala jsem si ho proto, že si ho nesmírně vážím jako člověka a jsem si vědoma, že jako člověk byl a je utvářen mj. i svou vírou. Vírou v islám, knihu korán. Když jsme se poznali, řadu nocí jsme prodiskutovali na téma náboženství. Do té doby jsme věděla, že existuje korán, ale nikdy jsem ho nečetla. Byla jsem se (stejně tak jako mnohokrát předtím) mile překvapena, nakolik je islám ve své skutečné (nezneužité podobě) tolerantní a sociální.
Všichni, jejichž příjem je dostatečně veliký by měli dávat dvě a půl procenta svého příjmu na potřebné (jak podobné křesťanským desátkám) a zde není myšleno přispívat např. finančně svým rodičům, to dělají všichni samozřejmě, to je jejich morální povinností. Přispět je tedy třeba cizím lidem v okolí a nehraje přitom roli, zda je potřebná rodina muslimská či křesťanská. Už tady jsem byla tolerancí velmi mile překvapena.
Podruhé mne manžel překvapil, když jsme se rozhodovali, zda spolu být, zda spolu mít děti. Věděl, že na islám nepřistoupím, že je mi nepříjemná jakákoliv forma praktikování jakýchkoliv církevních obřadů, což naprosto respektuje. Co pro něj bylo důležité, zda v něco věřím. – Ne proto, aby si mne vážil jako člověka, ale abychom spolu mohli mít děti. Nevěřících kamarádů má manžel dost a jako lidí si jich váží a plně je respektuje.
Vrcholem tolerance a to jaksi na všechny strany mi přišla sobotní svatba našich společných přátel. Ona katolička, on muslim, jedna svědkyně katolička, druhý svědek muslim. Oddal je katolický páter, který jim dokonce sám navrhl, že má k dispozici korán a pokud chtějí, je možno během obřadu číst i z něj. Netrvali na tom, takže se obřad odehrál dle katolických pravidel a proběhl česky a anglicky, aby všichni rozuměli. Nikomu nepřišlo nic nepatřičné, vždyť na tom hlavním, jako je soubor základních morálních pravidel, se všechna náboženství shodnou.
Je lehké odsoudit všechny příslušníky minority, církve, barvy pleti či způsobů oblékání a hodit je do jednoho pytle. Neměli bychom ale zapomínat, že na prvním místě máme před sebou vždy konkrétního člověka. Nelze se asi ani tak zcela zlobit na jednoho studenta a jeho názory, které jsou ovlivněny nejen neznalostí, ale i tím jak jsou takoví či onací prezentovaní v médiích. Není mým cílem tu vyzvidhnout vlastního muže, ale spíše poukázat na to, že řada muslimů, kteří mezi námi žijí, vedou zcela normální život a řeší zcela běžné problémy jako většina naší společnosti.
Jen na okraj – pokud by už u nás muslimové chtěli uctívat své mešity (což je samo o sobě nonsens neb mešita se uctívat ani nedá) – měli by s tím docela problém, ono jich totiž u nás zas tolik není: všeho všude tu máme 2 mešity, 1 minaret a pár modliteben na 1921 muslimů žijících v ČR, dle údajů z roku 2011.
Rozhodně jich nemáme tolik, jako třeba kostelů a synagog v Turecku. V roce 2012 zahrnovala křesťanská populace Turecka odhadem 45000 příslušníků arménské apoštolské, 17000 asyrské-syrské ortodoxní, 8000 Asyřanů z chaldejské katolické a 3000-4000 řecké ortodoxní církve, a menší počet Bulharů, Gruzínců a protestanty, kteří měli k dispozici 349 funkčních kostelů, kde se prováděly bohoslužby. Zaímco ezan pětkrát denně svolává muslimy ke společné modlitbě v mešitě, zazní vedle toho sem tam zvony kostelů a nikdo se nad tím nijak nepozastavuje.
Olga Daskin
Autorka se zabývá inkluzivním vzděláváním, pracuje v oddělení Varianty Člověk v tísni.
