Do České Republiky jsem se chystala v roce 2006, kdy se místní pracovní trh hodně rozvíjel a kdy o levnou pracovní sílu byl zájem. Jela jsem ozbrojena „spoustou“ informací ze spousta „důvěryhodných“ zdrojů: jedna moje spolupracovnice mi řekla, že má z Čech hezké náušnice a babička mi zase pověděla, že z Československa má zachovalé a moc kvalitní boty. Některé zážitky na začátku mého pobytu v Čechách mě velmi překvapily. No, některé překvapily mile, některé moc ne, ale s odstupem času se mi zdají i docela vtipné.
Jazyk. Ten mne překvapil ještě před odjezdem. Měla jsem jet do Brna a název města, ve kterém jsou tři souhlásky za sebou, nebylo nic jednoduchého na vyslovení. Ale to byl jen začátek. Po příjezdu jsem objevila, že existují slova jako krb, krk a … dokonce i PRST! A zněly mi tak divně, a tak mě zaujaly, že jsem je začala sbírat. A tak jsem musela častěji listovat v slovníku, abych jich našla co nejvíce.
Ne že bych neměla žádné jazykové znalosti, samozřejmě, že jsem uměla česky a podle mého tehdejšího názoru, dost dobře: dobrý den - jsem se naučila dost rychle, hledat – jsem se dovtípila z webu, kde jsem hledala práci, a první slovo, které jsem se naučila po příjezdu (když ho Češi opakovali tak často) bylo ku:va.
Na různých fórech jsem se dočetla, že čeština je skoro jako ruština a že Češi rusky mluví a rádi. Ale po příjezdu jsem se nestačila divit, že moje snaha domluvit se s někým rusky nebyla vždy úspěšná. Nemluvě o tom, že slova jako rodina, úrok, život a stůl mají úplně jiný význam. O těhle ne/shodách bych mohla napsat celý článek (a možná to někdy udělám). Tak se mi třeba místo slova obchod do rozhovoru vkradl záchod a já vyprávěla, co vše se u nás prodává na záchodech. Pak jsem raději začala chodit na kurzy češtiny.
Do práce jsem musela hned, jinak bych nesplňovala účel pobytu. Hned druhý den po příjezdu jsem tedy začala makat. A také jsem hned pochopila, co to znamená být gastarbaiter. Musela jsem pracovat minimálně 12 hodin denně, se dvěma půlhodinovými pauzami na oběd a svačinu. Rychle jsem si musela zvyknout, že „Úkačka“ pracují na úkol a nikoho nezajímá, že žena nemůže tahat 25 kilogramové balíky. Smlouvu jsem mohla zahodit, byla v češtině a vše, co jsem pochopila, bylo, že dostanu 8 000 Kč a pokud si chci něco vydělat, tak musím na fušku (sice to nebylo ve smlouvě, ale k žádnému jinému zdroji, kromě spolupracovnic, jsem přístup neměla).
To nejdůležitější ale bylo to, že jsem měla pracovat na „klienta“ a že mu vlastně tak trochu patřím a bez jeho dovolení jinou práci hledat nemůžu.
Po půlroce jsem utekla do Prahy. A začalo mé velké dobrodružství. Několik týdnu jsem žila ve strachu, že se mě „moji“ klienti z Brna najdou, anebo že na mě fakt pošlou „Čečence“, jak mi hezky vysvětlili v sms-ce. Ale potom, když se situace trochu uklidnila, jsem začala pracovat na různých místech a objevovat svět skladů. A dozvěděla jsem se například – světe div se – že se víčka na jogurty dávají ručně, že ve velkém mrazáku zboží chystají živí lidé a ne stroje a že některé paštiky vůbec nemusí být v lednici, protože výdrží roky v obyčejném skladu. Smlouvu jsem sice měla lepší, ale jak jsem zjistila, měla jsem v ní uvedenou hrubou mzdu, která byla trochu jiná než to, co jsem vlastně dostala do ruky, poté co mi strhli nejen daně a pojištění, ale i různé pokuty atd. Tehdy jsem začala uvažovat, kde najit informace, nejlépe zadarmo, a je li nějaká možnost, jak se z toho systému dostat.
Jídlo. S jídlem to nebylo tak strašné. V obchodě se dá koupit všechno a připravit si to dle libosti. I porce v hospodách jsou obdivuhodně velké. Jen jsem dlouho nemohla přijít na to, proč polévky musí byt tak husté, a jaký je rozdíl mezi gulášem a gulášovou polévkou. A proč vlastně Češi nemají rádi zeleninu. Ale o tom jsem přemýšlela až později.
Hned první den mi moji spolubydlící na ubytovně doporučili, abych si uvařila jídlo na celý týden. Což jsem udělala, ale ony mi již neřekli, že si mám uvařit různá jídla, takže vás to možná překvapí a pobaví, ale první týden v Čechách jsem jedla jen rýži. Ale, díkybohu, jsem po nějaké době objevila pečená kolena, svíčkovou a mnoho dalších dobrých jídel a samozřejmě pivo, bez kterého bych ty velikánské porce nikdy nezvládla.
Tu radost mi sice trochu kazí fakt, že se tu nedají sehnat některá jídla, na která jsem byla zvyklá. Ale vznikají tady specializované obchody, říkám jim „obchody, kde se prodává nostalgie“. Je fakt dobrý si koupit třeba bonbony, na které je člověk zvyklý z dětství. Když tam ale na druhou stranu vidím v nabídce pětinásobně předraženou „naši“ sůl, chlapu, že až tolik se mi po mé vlasti nestýská.
Ina Avramioti
Ina Avramioti: pocházím z Moldavska, v Čechách žiji od roku 2006. V Kišiněvě jsem vystudovala psychologii, ale během pobytu v ČR jsem postupně vyzkoušela různé práce, které běžně dělají migranti, až jsem se dopracovala k sociální pracovnici. Moje zájmy: pilně pracuji na vlastni integraci a sbírám historky o migraci.
Autorka se účastnila workshopu o blogování, který proběhl v rámci projektu Face 2 Face.
