Německá multikulti selhává - ta česká ale nemusí

Německem se prohnala vichřice jménem Thilo Sarrazin a odkryla nevyřešené otázky o integraci, paralelních společnostech a xenofobii. Po týdnech zuřivých reakcí ze strany médií a politiků vyvolala skandální knížka alespoň částečně otevřenou reflexi problémů multikulturní společnosti. Ty jsou nyní na pořadu každého dne. Christian Wulff o sobě mluví jako o prezidentovi všech Němců, i těch muslimských, a v tureckém parlamentu o islámu jako o součásti německé kultury. Spolková kancléřka zase hovoří o tom, jak selhal multikulturalimus a jak důležitá je (dosud nedostatečná) integrační politika. Čechům se tak zároveň nabízí možnost, jak se z minulých chyb sousedů poučit.

 

Na jaké problémy se v tomto diskurzu upozorňuje? Němečtí imigranti jsou v průměru málo vzdělaní. Ve čtvrtích jako je berlínský Neukölln žijí až dvě třetiny imigrantů ze sociálních dávek. Kriminalita je tu vyšší než jinde v republice. O tom, že to není a ani nemůže být způsobeno jakousi genetickou vadou, která – jak tvrdí Sarrazin – vede k intelektuálním nedostatkům muslimských migrantů, se již ztratilo více slov než by při takto absurdní argumentaci bylo patřičné. Zajímavé pro Česko jsou spíše otázky, které si německá intelektuální elita začala klást po prvních emocionálních reakcích na výroky pana Sarrazina: Kde selhala migrační politika?

 

Podíváme-li se totiž na historii Německa jakožto země přistěhovalců, připomene nám to mnohdy situace z Česka v posledních deseti letech. V jiné době, ano, v jiném měřítku, ano. Přesto se zde rýsuje několik paralel a tudíž spousta příležitostí neopakovat zbytečně některé chyby.

 

V dobách ekonomického boomu

Německo v padesátých a šedesátých letech dvacátého století zažilo tzv. ekonomický zázrak. Hospodářský růst se jevil jako nekonečný a potřeba pracovních sil nenasytitelná. Tehdy se spolehliví, nenároční a nevzdělaní dělníci našli hlavně v chudých venkovských vesničkách anatolského poloostrova. Němečtí politici byli se svými gastarbeitery spokojení: pracovali pilně a platili daně. Miliontý gastarbeiter z Turecka dostal po příjezdu do Mnichova barevnou televizi a někdejší prezident spolkového úřadu pro práci Josef Stingl tehdy prohlásil, že Německo potřebuje víc takových lidí jako je 24-letý rolník z Konyi. V roce 1973 Německo čítalo 2,6 miliónu gastarbeiterů. Integrační politika? Na co? Vždyť cizinci měli odjet domu poté, co si v Německu vydělají a nebude pro ně na tamním pracovním trhu místo.

 

V České republice proběhla největší vlna imigrace během posledních deseti let. Bylo to období neznaného ekonomického růstu a zprostředkovatelské agentury dovezly na český pracovní trh tisíce pracovníků z Vietnamu a Mongolska. Televize se tady sice nerozdávaly, ale i tehdejší politické špičky tento příliv podporovali: Premiér Mirek Topolánek vyslovil na jaře 2008 při návštěvě Vietnamu obavu, že v roce 2010 bude české ekonomice chybět 450 tisíc lidí. Pro špatně placenou práci v továrnách se hledali zejména nenároční, tj. často chudí a nevzdělaní rolníci. Migrace probíhala neřízeně a na jazykové kurzy před či po příjezdu, na podporu vzdělávání, na integraci, se nepomýšlelo v patřičném rozsahu. Do nové vlasti měli migranti přijet dočasně, pohánět zdejší ekonomiku svou prací a daněmi, a později se měli vděční vrátit. Nestalo se tak ani tam, ani tady.

 

V dobách ekonomické recese

Nastala krize. V roce 1973 se ji říkalo ropná, v roce 2008 ekonomická. Gastarbeiteři byli ze dne na den vnímáni jako ekonomický balast, a očekávalo se, že odjedou. Turečtí obyvatelé ale v Německu již byli usazeni. Naopak si přivezli své rodiny, masově se stěhovali do levných sídlišť, které Němci opouštěli. Podpora integrace byla tenkrát takřka nulová, nezaměstnanost stoupala. Tyto podmínky v důsledku vedly k dnes tolik kritizovaným paralelním společnostem ve čtvrtích jako Berlin-Neukölln nebo Duisburg-Marxloh.

 

A v Česku? Ještě měsíce po propuknutí krize sem zprostředkovatelské agentury stále přivážely vietnamské rolníky bez jakékoliv znalosti českého jazyka, jejich práv a povinností, které v Plzni či v Boleslavi najednou nikdo nepotřeboval. Tisíce z nich se tak ocitlo v závislosti na pracovních agenturách, v ilegalitě nebo volili jiné strategie, aby mohli v zemi legálně zůstat – začali podnikat. Cesta domu stejně jako pro turecké imigranty v Německu nepřipadala v úvahu: například ve Vietnamu měli dluhy nad 10.000 dolarů a ručili za ně majetkem i svých příbuzných. Nezbývalo jím nic jiného než zůstat a doufat – třeba v podporu již etablovaných cizinců. Stahovali se z industriálních center do Prahy; v případě Vietnamců třeba do Libuše, kde okolo velkotržnice SAPA vzniká možná něco podobného jako tenkrát v Berlíně.

 

Děkujeme, odejděte

Místo aby se hledali cesty, jak se s tímto nepřehlédnutelným trendem vypořádat a jak nastavit podmínky k integraci, zavírali/zavírají němečtí, resp. čeští politici oči před realitou. Věřili, že když cizincům nabídnou odstupné, odjedou. V Německu se nabízela finanční podpora až 10.500 marek při návratu domu. Navíc se ve školách němečtí Turci druhé generace učili turecky - jako příprava na nový život ve staré vlasti rodičů. Německo si tak pěstovalo generaci mluvících dvěma jazyky a přece žádným pořádně. Do Turecka se málokdo vracel a doba se měnila - práce v modernizovaném průmyslu vyžadovala čím dál tím víc vzdělání. Turečtí imigranti na pracovním trhu neměli bez rekvalifikace šanci.

 

A jak reagovala česká vláda na množství cizinců, kteří již v Česku neměli šanci sehnat tu práci, pro kterou byli ochotni se tolik zadlužit? Místo aby jim nabídla cestu k udržení legálního pobytu spolu se vzděláváním a integrací, zvolila postup, který se v Německu již před třiceti lety neosvědčil. Cizinci pobývající v ČR dostali v roce 2009 nabídku na finanční podporu ve výši až 500 euro plus proplacení letenky, pokud opustí Českou republiku. Nabídku využilo celkem 2089 cizinců.

 

Jak nastartovat tu „správnou“ migraci?

Existují i další aktuální témata, ve kterých by se Česká republika mohla poučit z chyb svého multikulturního souseda. Najdeme ji třeba v otázce, jak k nám lákat ty „správné“, tedy vysoce kvalifikované migranty.

 

Jak již bylo pojednáno v jiném příspěvku tohoto blogu, sází Česko stále na zelené, resp. nově na modré karty. I v tomhle případě už tu něco takového bylo. Stejně dobré v záměru, stejně neúspěšné v provedení. Německo zavedlo tento systém v roce 2000. V minulém roce přišlo pouhých sedm set odborníků. Přitom by už v roce 2015 jenom ve spolkových zemi Berlín a Braniborsko mohlo podle průzkumu chybět 273.000 odborných pracovních sil.

 

V rámci nového přistěhovaleckého zákona z roku 2005 navrhovala vládní koalice sociálních demokratů a zelených nový, takzvaný bodový systém. Opozice jej tenkrát odmítla. Dnes je jasné, že stávající systém nefunguje, a migrační experti jsou přesvědčeni, že lepším řešením je systém bodový, klasifikující užitečnost migrantů pro ekonomiku dle kategorií jako je věk, vzdělanost, znalosti jazyka (nezávisle od momentální potřeby pracovního trhu). S debatou spuštěnou po rozruchu kolem Sarrazina se tento návrh konečně vrátil do veřejné debaty.

 

Kdy se bodový systém v německé debatě o migraci stane konsenzem, je těžko předvídatelné. Ale aspoň se o něm uvažuje a Česku se tak nabízí další podnět, jak reflektovat svou migrační politiku. S troškou odvahy pak má šanci nastavit systém tak, aby se německé chyby neopakovaly o pár let později a o pár kilometrů dál na východě.

 

 

 

 

Martin Nejezchleba žil od svých tří let v Německu. Vystudoval tam kulturní antropologii a mediální vědu. Před dvěma lety re-migroval do své původní vlasti. V Praze pracuje jako redaktor a novinář na volné noze.

Autor: Migrace v souvislostech | pondělí 25.10.2010 16:20 | karma článku: 18,15 | přečteno: 3027x