Liší se rande s Vietnamcem, Čechem a Francouzem?

Některé národnostní stereotypy kolují od pradávna a stále nemizí, přestože jsme již dávno překročili milénium, svět kolem je čím dál více multikulturní a charakteristické rysy jednotlivých národů se míchají zrychlujícím se tempem. Díky tomu, že jsem se narodila ve Vietnamu, vyrostla v Čechách a momentálně dokončuji studium ve Francii, jsem měla možnost porovnat tyto tři národy ve všech situacích z různých úhlů pohledu. Ve škole, na úřadech, v MHD i doma.

Zdálo by se, že zrovna tyto národy se od sebe liší do očí bijícími rozdíly, ale zároveň vždy to záleželo jen na mně, jak moc se nechám ovlivnit těmito národnostními stereotypy. Možná že ty „rozdíly“ a „předsudky“ nejsou v těch lidech, ale jen v našich hlavách. Po určitém čase jsem poznala, že takové první rande hodně o člověku napoví. A když budu generalizovat, tak to hodně napoví i o národu, ze kterého daný muž pochází.

Rande s Vietnamcem je pro mě vždy jako procházka po Národní knihovně v Hanoji. Po takové schůzce se většinou cítím nesmírně sečtělá, s hlavou plnou nových informací o vietnamské kultuře, architektuře, literatuře atd. Moje první rande bylo dokonale naplánované, žádné spontánní chvilkové vzplanutí. Dokonce se časově shodovalo i jeho recitování básně o jezeře, okolo kterého jsme tou chvílí projížděli. Tady vidím společnou linii s velmi oblíbenou charakterovou vlastností Vietnamců, zejména pro vietnamské rodiče, což je jistota, spolehlivost a věrnost. Ano, i když mi můj tatínek oficiálně oznámil, že by mu evropský zeť vůbec nevadil, tak nezapomněl opomenout fakt, že Vietnamci jsou přece jen o něco spolehlivější, věrnější a že život s Vietnamcem by pro mě byla větší jistota. Vietnamští kluci ale moc rádi dávají najevo, že o světě a všem, z čeho se svět skládá, ví hodně a taky to rádi vystavují na odiv. Na rande s Vietnamcem hltám každé jeho slovo a naslouchám jako poslušná žačka z první lavice. A tak se cítím i ve Vietnamu. Na úřadech se nežertuje, nesměje, nedohaduje, tam jsem musela úředníkům s prominutím „lézt až do zadku“, když jsem potřebovala něco vyřídit. Vážně se mi nikdy nestalo, že bych si s úřednicí nebo pošťákem zavtipkovala. Poslušnost a plánování – velmi důležitá slova!

Předvídatelná romantika

Když se řekne rande s Čechem, představuji si prosluněné jarní dny, Petřín a rozkvetlé jabloně. Romantika se vším všudy. Vycházejíc z vlastních zkušeností musím přiznat, že se mi tahle česká tradice líbí. Jako v modě, tak i v lásce Češi, dle mého názoru, neradi experimentují. Rytířsky utržená kytička z cizí zahrádky, hezký filmek, chutná večeře, léty vyzkoušený recept na zaručený polibek na konci večera, jinými slovy procházka po nábřeží a něžné rozloučení s příslibem dalšího romantického večera v nadcházejících dnech. A takhle většinou vidím i českou společnost. Na úřadech si občas nejen skvěle potlachám, dokonce se jednou stalo, že jsme si se slečnou za okýnkem rovnou zašly na kafe během její polední přestávky. I když jsem uprostřed zdlouhavého procesu žádosti o občanství, ještě se mi nestalo, že by byl někdo hrubý, nezdvořilý, žádné excesy vybočující z řady. Někdy mi přijdou lidé v Čechách až skoro flegmatičtí, pomalí, prostě žádný vzrůšo, což na druhou stranu může leckdy dosti vadit nebo nudit.

Když jsme u toho napětí a vzrušení, tak to jsem si naplno vynahradila tady ve Francii. I tady si neodpustím přirovnání k modě, protože móda prostě k Francouzům patří, jak bílá bageta ke smradlavému sýru. Tenhle národ se rozhodně nebojí zkoušet nové, všechny možné i nemožné věcí, které člověka jako jsem já neustálé ohromují a překvapují. Jít na rande s Francouzem je skoro jako hrát vabang. Do poslední chvíle nevíte, jestli nezavolá, že to musí zrušit, v lepším případě přesunout jinam a na pozdější dobu, protože prostě musí tohle a tamto.

A takhle to funguje i na francouzských úřadech. Milují papírování, ale efektivitu by se mohli učit i od starých kočovných kmenů ze střední Evropy. Jít ve Francii na úřad, na to nestačí polední přestávka nebo odejít o hodinu dřív z práce, je tomnohdy výlet na celý den. A hlavně nikdy nevíte, co si pán nebo paní za okýnkem zas vymyslí, jen aby si mohl/a stoh dokumentů zvýšit o pár milimetrů. Člověk ani neví, jak se k nim chovat. Někdy jsou lidé milí, někdy znudění, jindy zas nebezpečně akční.

Kvůli takové první schůzce s Francouzem jsem si život zkrátila minimálně o týden. Člověk neví, co si vzít na sebe, jak se na rande pak tvářit, co říkat, opakuje si časování často použitých sloves, jen aby si před schůzkou trošku zvýšil pošramocené sebevědomí.. Dalo by se tedy shrnout, že jedině na rande s Francouzem jsem dosud nezjistila, jak být tzv. nad věcí. Nevím, co od dotyčného čekat, což u dvou předchozích národů jsem více méně měla vždy aspoň tušení. Francouzi jsou pro mě zatím ve všech situacích nevyzpytatelní - jako národ, i jako jedinci. Je to vzrušující, ale i frustrující zároveň. Ale to se snad změní časem…až tu třeba víc zakořením.

Nguyen Thuy Duong se narodila v Hanoji, vyrostla ve Východních Čechách, a nyní žije a věnuje čas magisterskému studiu ve Štrasburku, obor politologie a sociologie. Pokouší se vstřebat do svého multikulturního stromu i některé francouzské obyčeje.