Když jsem vyrůstala, slyšela jsem hodně písní a viděla hodně filmů, kde hlavní hrdina měl starosti a šel do lesa, kde rostly břízy. Díval se, nebo ještě lépe – objímal ty stromy. Mělo mu to pomoc, dodat pevného ducha. Jestli se někdo ocitl daleko od vlasti, neskutečně se mu muselo stýskat, a tak mu také chyběla bříza. Bříza byla ztělesněním vlasti, domova, rodiny.
Bříza Zdroj: Flickr - Rose Vines
Když jsem poprvé jela do ČR, s překvapením jsem zjistila, že břízy rostou i tady. Po přestěhovaní do Čech jsem čekala, kdy se mi začne stýskat, ale pořad do toho něco lezlo. Na začátku jsem bydlela blízko centra a neměla jsem na to čas, pořád jsem objevovala a obdivovala město, do kterého jsem se dostala. Občas jsem se ocitla v prostředí, které mi připomenulo domov: spoj Wilsonové a Legerové ulice – zavřela jsem oči, hluboce se nadechnula – smrad jako doma! Ano, pocházím z velkoměsta. Jednou jsem se dostala na sídliště Prosek a nevěřila jsem svým očím: paneláky a asfalt, přesně tak, jako kde jsem vyrůstala!
První roky jsem se zajímala o to, co se tam, ve vlasti, děje. Občas jsem přemýšlela, co bych dělala a jak žila, jestli bych se vrátila zpátky: měla bych lepší práci, nemusela bych se bát, že nestihnu nakoupit, protože obchody se zavírají v 6 večer a v sobotu ještě hůř – dřív, než se probudím. Pak se to změnilo. Po pár letech jsem jela navštívit rodinu a město, ve kterém jsem se narodila a které jsem měla ráda. Vůbec mě to nepotěšilo. Zjistila jsem, že pár let mi stačilo, aby se mi změnil rytmus života a dav a ruch velkého města mi začali vadit. Za několik dalších let jsem tam znovu letěla a cítila jsem se naprosto cizí, v cizím prostředí, ve kterém již nemohu žit . Ztratila jsem cvik na to. Chtěla jsem rychle zpátky, do Čech, DOMŮ.
Teď mě nezajímá, co se děje TAM. Teď mě zajímá, co se děje TADY: kdo je prezidentem, kolik lidí a kdo dostal amnestii a co za parchanta ji podepsal, kdy už si poslanci přestanou zvyšovat platy a co bude dál s DPH. Ovlivnit to nemůžu – nemám občanství, též nemám volební právo. Ale žiju tady, mám tady rodinu, majetek a přemýšlím o budoucnosti tady, v Čechách, i když důchodová reforma optimizmu nepřidává. Po 10 letech by se mi těžce vracelo zpět. Za tu dobu se změnila nejenom já, ale i místa, kde jsem se narodila a kde vyrostla.
Zvláštní, ale ani jednou se mi nestýskalo po vlasti a nechyběly mi ani ty břízy. Lhala propaganda!
Katerina Kubešová
Katerina Kubešová se narodila a vyrostla v Moskvě, kde vystudovala šicí průmyslové učiliště a ekonomii; dlouhou dobu pracovala jako účetní. Po přestěhování do Čech se vrátila k svému původnímu textilnímu vzdělání a v současné době pracuje jako lektorka plstění a zpracováni vlny, navrhuje a vyrábí oblečení a doplňky z přírodních materiálů.
Autorka se účastnila workshopu o blogování, který proběhl v rámci projektu Face 2 Face.
