Mezinárodní manželství je dnes častým společenským jevem. Rozvoj cestovního ruchu, nadnárodních obchodních sítí a komunikačních technologií – to vše a mnoho jiného podporuje jak osobní, tak i mediálně-zprostředkované kontakty mezi občany různých zemí. Tak Elena poznala Milana během měsíční letní školy v Německu. Oba se učili německy, pak se ale každý vrátil do své vlasti: Milan do Česka a Elena do Ruska. Zůstali však v kontaktu přes emaily a skype. Tak poznali jeden druhého líp a zamilovali se. Po krátkých návštěvách se rozhodli uzavřít sňatek, Elena se nastěhovala za Milanem do Prahy.
Lidé se setkávají, zamilovávají se, vytváří mezinárodní páry – a žádné mezistátní hranice nebo vzdálenosti nejsou překážkou. Seznamování přes internet s člověkem na opačné stráně zeměkoule již také není výjimkou. To způsobuje vzestup takzvané „transnacionální důvěrnosti“ (vytváření důvěrnosti nehledě na národní hranice), jak ji označil britský sociální vědec Russel King.
Podle Českého statistického úřadu bylo v roce 2011 skoro 9% ze všech sňatků mezinárodních. Nejčastěji se uzavírají česko-slovenské sňatky. Ale kromě těchto mezinárodních sňatků si ženy často vybírají za manžele občany ze západních částí Evropy, například z Německa (skoro 11% všech ženichů cizinců) a Velké Británie (10% všech ženichů cizinců). U mužů je naopak tendence vybírat si ženy z Ukrajiny (22% všech nevěst cizinek) a Ruska (7%).
Ne všichni lidé mohou být spokojení se společenskou nebo demografickou situací panující v jejich zemi, a tak možnost hledání partnera v zahraničí může přijít vhod. Tak například v Rusku (podle sčítaní lidí z roku 2010) je žen více o 10,7 milionů než mužů. Lidé mají navíc sklony si vytvářet stereotypní představy o jiných lidech jenom podle toho, odkud pochází. Tak například lidé ze Západu jsou často pokládáni za více „emancipované“ a z Východu naopak za více „tradiční“. A tak se může stát, že zahraniční partner už jenom tím z jaké části světa pochází, může naplnit některá rodinná nebo genderová očekávaní.
Češi jako dobří otcové
Rusky mluvící fóra na internetu často slouží migrantům jako platforma pro diskuze o jejich životě v nové zemi. A nechybí tam ani diskuze, které se týkají mezinárodních manželství a dojmů o českých mužích a ženách. Tak například čeští muži jsou popsáni na rusky mluvících fórech některými ženy jako lidé, kteří se chovají k ženě s respektem a rovnoprávně, jsou zaměření na rodinu a plnohodnotně plní roli otců.
Potvrzuje to i vyprávění Iriny, ženy pobývající v Česku již 4 roky:
„Když jsem přijela do ČR, tak jsem byla velice překvapená, kolik českých mužů je s dětmi venku na hřišti, v bazénu a na jiných místech. Podle mého názoru jsou ruští muži více orientovaní na svoji karieru a sociální status než na rodinný život. A výchova dětí se často považuje za úkol žen: maminek a babiček.“
Postupem času se ale představy ohledně národních vlastností posouvají na druhou koleji. Ilustruje to znovu citace Iriny, která žije s českým partnerem: “Já především pohlížím na svého partnera jako na osobnost nehledě na národní vlastnosti. I když řešíme nějaký problém nebo neporozumění v našem partnerském vztahu, tak se to podle mě neliší od jakýchkoliv jiných nesmíšených páru. Já si myslím, že větší roli hraje, z jaké rodiny pochází člověk, jak byl vychován a jaký model rodiny přijal od svých rodičů. Je větší pravděpodobnost, že se spíš tohle promítne do nového vztahu než nějaká národní specifika“.
Co na to český partner?
Tomáš k tomu říká: „Možná ze začátku byly cítit nějaké interkulturní rozdíly. Ale nikdy jsem to neviděl jako překážku, ale naopak! Podle mě, když se lidé chtějí domluvit, tak ani jazyková bariera nevadí. Například teď si už ani nevšímám žádného přízvuku v češtině své partnerky a občas zapomínám, že je z Ruska. Je to pro mě prostě žena.“
Mezinárodní manželství je mostem mezi kulturami, díky kterému se často boří stereotypy o těch druhých. Jak pozitivní, tak i negativní předsudky se mohou úplně vyvrátit. A člověk vidí, jak je každá osobnost jedinečná.
Český stát ale nedívá se na zahraničního partnera jako na osobnost, ale především jako na příslušníka cizího státu. A tak je partnerský vztah pořad ovlivňován imigračními zákony, podezíráním z fiktivnosti sňatku a různými kontrolami. Ukazuje to vyprávění ještě jednoho česko-ruského páru: Tatyany a Máreka. Aby požádali o přechodný pobyt za účelem slučovaní rodiny, museli předložit své osobní fotky, korespondenci a prohlášení od příbuzných a přátel, že jsou skutečně v blízkém vztahu.
Tím to ale neskončilo. Po nějaké době zažili návštěvu policistů, kterým museli ukázat skříň – jestli tam je opravdu oblečení pro dva, místo kde spí a další. Pak kontrola policistů pokračovala u sousedů, chodili s fotkou Tatyany po budově a ptali se, jestli ji lidé znají.
Tatyana nakonec získala přechodný pobyt. Pocit narušení soukromí rodiny ale přetrval u obou partnerů.
Autor: Ludmila Kopecká
Příspěvek vznikl jako součást projektu Migration to the Centre, který finančně podpořila Evropská komise – program Evropa pro občany a Mezinárodní visegrádský fond.
