Mirwais Alizada přišel do Česka z Afghánistánu před šesti lety a říká, že už by tam žít nemohl: “Dívám se teď na svou zem očima cizince”.
Mirwaisi, co tě sem přivedlo?
Pracoval jsem v Afghánistánu asi rok pro společnost Člověk v tísni a při tom jsem se zamiloval do své české kolegyně. Když se vracela zpátky domů, rozhodl jsem se, že odjedu s ní. To bylo v dubnu 2005. Žádné jiné důvody opustit Afghánistán jsem tehdy neměl. A to i proto, že jsem neměl žádnou zkušenost se životem v zahraničí, když nepočítám šest měsíců strávených v Íránu, ale tam se život od života v Afghánistánu moc neliší. Zato když jsem přišel sem, byl to kulturní šok.
Jaké byly začátky? Co bylo nejvíc jiné?
Pro Afghánce je tu jiné úplně všechno: služby, doprava a pohodlí z toho vyplývající, ale i mezilidské vztahy, komunikace. Ještě větší šok by to pro mě byl, kdybych předtím již nepracoval s cizinci. Když sem přijede někdo bez takové zkušenosti, musí být otřesen. V naší kultuře jsou silně zakořeněné předsudky proti nemuslimům. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se od nich osvobodil. Například: my jíme jídlo rukama a věříme, že když si před tím potřeseme rukou s nějakým nemuslimem, jídlo se tím zkazí, už nebude dobře chutnat. A mně to opravdu nejdřív tak připadalo, než jsem si uvědomil, že je to vše jen v mé hlavě.
Na co se tě ptá tvá rodina, když přijedeš na návštěvu?
Abych řekl pravdu, moc se neptají. Nemají žádnou zkušenost s cestováním, takže ani nevědí, na co se ptát. Tady jsou lidé zvyklí cestovat, mají nějakou představu o tom, jak vypadá život jinde. Moje rodina zná jiné země jen z médií nebo z filmů a jejich představa o životě tady je nejasná a nepřesná. Takže se ptají spíše obecně, jak se mi daří. Pro moji maminku je nejdůležitější, abych byl zdravý. Když jsem naposledy přijel a ona viděla, že jsem hubenější než dřív, hrozně se polekala a během návštěvy mě vykrmila o deset kilo. Šlo to snadno, naše kuchyně je velmi tučná. Už jsem si od ní odvykl a jídlo mi připadá moc těžké. Zkouším přesvědčit i svou rodinu, aby tuk omezili a jedli zdravěji.
V čem ještě tě život tady změnil?
V hodně věcech. Získal jsem jiný pohled na svět a na cizince. Naučil jsem se hodně o jiných způsobech života. Lidé, kteří mají možnost cestovat, jsou jiní než ti, kteří necestují. Když si někdy cizinci stěžují na chování Čechů, na jejich nepřátelské projevy, mají na mysli ty Čechy, kteří necestují. Ten, kdo zná jiné země, je velkorysejší, rozumí lépe cizincům a dokáže se i lépe vcítit do jejich situace. Moc bych si přál, aby lidé z Afghánistánu mohli cestovat, změnilo by to celou společnost. Ta se teď mění i díky novým technologiím, přístupu na internet. Vidím to, když jsem tam na návštěvě. Moji přátelé se mění. Dělají věci, které nedělali, když jsem tam ještě žil. Účastní se debat, komunikují hodně v sociálních sítích. Technologie a vzdělání začínají měnit Afghánistán, naštěstí.
Mohl by ses vrátit zpátky?
Upřímně řečeno ne. Když tam strávím třicet dní na návštěvě, stačí mi to. Už se na svou zem dívám očima cizince. Některé věci mi připadají legrační, některé mě štvou a říkám si: proč je to pořád takhle? Vážně doufám, že příští generace udělá z Afghánistánu lepší místo k životu.
Cítíš se tu doma?
Teď už ano. Na začátku to tak nebylo, ale teď, když někam cestuji, myslím na Prahu jako na svůj domov, na místo, kam se rád vracím. Je to součet několika faktorů: pohodlí, svobody, dobré práce. Pracuji pro DHL, v mezinárodním týmu, mám to tam rád. Nemůžu si na tuhle zemi v ničem stěžovat. Ostatně život je vždy takový, jaký si ho uděláme. Každý je strůjcem vlastního osudu.
