Občas se zamyslím, jestli by mi stárnutí v Česku vyhovovalo. V průběhu let jsem si všimla v této zemi několika věcí spojených se stářím. O starých lidech se tady s velkou úctou nemluví a pro rady k nim nechodí, spíš je to zdroj problémů jak pro stát, tak i pro rodinu.
Pavel Hořejší
Jejich minulost mládež nezajímá, a možná z toho důvodu, že stará generace nemá, na co být pyšná. Například v Rusku se dnešní dědečkové zúčastnili druhé světové války a tento fakt je pýchou každé rodiny. Dodnes je tam 9. květen druhý největší svátek po Silvestru.
Tady ta moderní katastrofa s nedostatkem času a technický pokrok přispěly ke generačnímu odcizení. Chodí se na besedu k babičce popovídat si s ní, ne jen pochutnat na jejich buchtách?
Je hrdá dnešní česká mládež na generace svých prarodičů? Zdá se mi, že ne, protože ne všichni dědečkové protestovali v roce 1968. Lidé, co zažili první republiku mizí, a lidé mladšího věku mohou popisovat ve většině případů jen šedost komunismu a své chalupářské záliby (výjimkou, například, tady může být hnutí Sokol, idea a dějiny kterého se schopné nalákat „ucho“ každého vnoučka). Není na tom ovšem nic špatného, protože i dějiny všednosti v sobě nesou svá dramata. Když sami starší lidé nemají úctu ke své vlastní minulosti, nemůžou to ani chtít po mládeži. Navíc v místních školách dějepis z nepochopitelných důvodů končí první nebo druhou světovou válkou. Mladí lidé ani neví, na co se svých prarodičů zeptat. Kdo že to sakra byl ten Husák?
Měla jsem čest seznámit se s panem Tomanem Brodem, členem neformálního spolku „Děti Birkenau“. Je to neuvěřitelně pozitivní člověk, na to že zažil koncentrák a ztratil tam celou rodinu. Je to dodnes velký vlastenec a i proto tehdy po válce z Československa neimigroval. Občas cestuje po českých školách v různých městech a vypráví svůj příběh. Je vždycky tím, kdo to povídaní iniciuje a navíc utrácí svůj důchod na cestovní náklady. Svěřil se mi se svou motivací: „Dělám to, protože cítím svoji zodpovědnost za to, aby se to neopakovalo“. Hodně pompézní výrok, ale má na to právo jako nikdo jiný. Chodili k Vám do školy pamětníci nějakých historických okamžiků? Chtěli byste slyšet o minulostí od lidi co to zažili?
I když mě to, co jsem popsala trochu zaráží, tak bych se osobně nejvíc ve stáří bála samoty. Možná jako i ostatní zdejší cizinci, kteří oproti mně nezvládli najít si kamarády nebo se naučit mluvit česky, protože celá jejich dospělost proběhla ve zdech samošky. Existují i jiné případy. Moji ruští známí přivezli do Prahy svoji matku ve věku 70 let. Tvrdě pracují a ona ani nevystrčí nos na ulici - všude je třeba jazyk. Snažila jsem jí pomoct, ale vyhledala jsem jenom neohebné, zastaralé a celkově nudné Ruské kulturní centrum. Tak tam aspoň může chodit do knihovny.
Dari Ardane
Diky Alence Kochaňove za popovídaní o její babičce.
