Lenka Studničková, nyní Rubenstein, poprvé odjela do USA v roce 1992 na pár měsíců na stáž. Pak ji ale něco nutilo pořád se tam vracet. Nakonec prožila několik dlouhých - a těžkých – let v New Yorku: „To město ve vás dokáže vzbudit pocit méněcennosti“. Právě když Lenka chtěla Státy opustit natrvalo, potkala zde svého budoucího muže Iru. Nyní oba žijí v České republice. Přečtěte si, jak se Lence žilo v USA a jak se žije Irovi v prvních letech po svatbě v Česku.
"V roce 1992 jsem odjela na stáž do Denveru. Státy mě lákaly i po návratu zpět do Prahy, a tak jsem se tam po nějaké době vypravila znovu. Tentokrát jsem v Seattlu nastoupila do vlaku a jela tři měsíce „směr východ“. Občas jsem pobyla pár dní u známých - pár kontaktů jsem měla z předchozího pobytu nebo i z Prahy - nebo jsem se zastavila v nějakém městě a spala jsem tam v hostelu; nevadilo mi ani přespávat ve vlaku. Mám dobrodružnou povahu. Během cesty jsem pořád okukovala, jak a kde se ve Státech uchytit. Nic mě ale nenapadlo, tak jsem zase odjela do Prahy. New York mě ale pořád přitahoval. Já si prostě vždycky vyberu to nejtěžší.
Nejtěžších šest měsíců mého života
Další rok jsem se tam tedy vypravila, na turistické vízum, a pobyla tam šest měsíců. Bylo to tvrdých šest měsíců. Bez pracovního víza pořádnou práci neseženete. Dělala jsem posluhovačku, pak společnici paní, která měla rakovinu, taky jsem chodila „hlídat“ nemohoucí lidi ve starobinci: sedíte u nich a dáváte pozor, jestli je vše v pořádku, jestli něco nepotřebují. Nebyla to příjemná práce, člověk musel leccos zkousnout, a výdělek byl samozřejmě pár šupů. Bydlela jsem po podnájmech, těch nejlevnějších, v Brooklynu nebo Queens. Za 300 USD na měsíc máš pokoj a sdílíš byt s několika dalšími lidmi, většinou taky cizinci. Za dva roky jsem se stěhovala čtrnáctkrát.
Když jsem nepracovala, prožívala jsem nejosamělejší období svého života. Neměla jsem ani s kým jít do kina. Ale asi jsem si potřebovala dokázat, že to vydržím. Byla to obrovská zkušenost, nelituju. Migrace člověku rozšíří obzory. Nemám ráda českou pasivitu, hospodské žvanění o tom, co by bylo, kdyby. Proto jsem asi odjela.
Vždy, když jsem měla pocit, že už dál nemůžu, jsem si na chvíli jela odpočinout do Čech.
Když bylo nejhůř, začalo být líp
Když už jsem si myslela, že to vzdám, kamarád mě nasměroval na neziskovku, kterou založila manželka bývalého velvyslance v Československu Wendy Luers. Nadace pro občanskou společnost sháněla peníze na granty v České republice a dalších zemích bývalého východního bloku. Připravovala jsem pro ně newsletter se zprávami z východní Evropy, konkrétně ze Slovenska. Pomoc České republice se už na konci 90.let tenčila. Neměla jsem ale pracovní vízum, takže jsem zpočátku pracovala zadarmo jako dobrovolník, pouze jsem od nich dostala jednorázově 300 USD jako náhradu. Později jsem si pořídila novinářské vízum, ale i s ním jsem dostávala hodinovou mzdu ne o moc vyšší než stavební dělník.
Pro nadaci jsem dělala čtyři roky. V té době jsem přispívala i do krajanských novin. Už to byl lepší život, v nadaci byli fajn lidi, ale v New Yorku jsem si stejně pořád připadala jako druhořadý člověk. To město člověka ničí. Je tam moc lidí, kteří se snaží vypracovat. Musíte být hodně silní, abyste ten tlak vydrželi. Ale zpátky se mi taky úplně nechtělo, Praha mi vždycky po příjezdu připadala jako vesnice. A tak jsem pendlovala mezi New Yorkem a Prahou, a to i ve svých plánech. Agresivita New Yorku mi vadila, ale něco mě tam pořád drželo.
Pak jsem potkala Iru
V roce 2000 jsem déle pobývala v Praze a našla si tu i práci pro jednu tiskovou agenturu. Mohla jsem ji dělat odkudkoli, takže jsem znovu odjela do NYC. Ale čím dál víc jsem měla pocit, že už v Americe nechci zůstat. Bylo mi přes čtyřicet a cítila jsem, že mě to zmáhá. Vízum jsem měla na pět let, ale pořádnou regulérní práci bych s novinářským vízem hledala jen těžko. A Amerika mi začala vadit čím dál víc. Zvlášť po září 2001 se mi zdálo, že tam je nedýchatelno. Takže jsem začala plánovat odjezd. A jako naschvál jsem potkala svého budoucího muže, Iru. To bylo v roce 2004. I když jsem manžela nehledala, brali jsme se po půl roce od prvního setkání – nějak jsme si od první chvíle hrozně sedli. A já jsem tím pádem zůstávala dál v New Yorku. Nemyslela jsem si, že by Ira mohl žít v Praze. Pak ale uhodila krize, ta opravdová, a Ira přišel o práci, tak jako mnoho jiných lidí ve finančnictví. To rozhodlo, že odjedeme. Ještě před tím jsem si ale požádala o zelenou kartu.
Zelená karta? Jen pro chytré a majetné
Byla to dřina a stálo to spoustu peněz, i za právníka. Bez něj bychom to ovšem nezvládli. Nedivím se, že je v Americe tolik nelegálů, když někdo nemá peníze na právníka a neumí dobře anglicky, nemá šanci žádost podat. A i bez právníka to stojí 1000 USD. Mě to včetně právní pomoci stálo celkem několik tisíc. Oproti tomu jsou správní poplatky v ČR opravdu směšné. Vyřízení dřív v New Yorku trvalo i několik let, teď po reformě a velkém tlaku srazili lhůtu na pět měsíců. Já jsem kartu dostala za čtyři měsíce, ale jen „zkušební“ na dva roky, pak jsem musela žádat o prodloužení.
Když chcete v USA žádat o zelenou kartu, vždy musíte mít sponzora, někoho, kdo se za vás zaručí. V mém případě byl sponzor manžel. Musel prokázat, že má finanční prostředky na pokrytí mých nákladů. Musel taky doložit, že má zdravotní pojištění (které se vztahuje i na mě). Součástí celého procesu jsou i pohovory, kterými úředníci zjišťují, zda váš svazek není účelový, pouze s cílem získat pobyt. Museli jsme přinést svatební fotky. Na jednu stranu chápu tu potřebu zjistit, zda jsou manželství autentická, ale pocitu ponížení se neubráníš. Sedíš a čekáš hodinu dvě v čekárně, pak se tě ptají na osobní věci. A když jsem jako čekatel na zelenou kartu vyjížděla ven, na letišti v New Yorku mě často důkladně i celé hodiny „prověřovali“ – měla jsem pocit, že se mnou jednají jak se zločincem.
V ČR jsou "papíry" levné, ale zato nic nesmíš
Zatímco v USA žádáš rovnou o zelenou kartu, což je ekvivalent trvalého pobytu, v Česku cizinec - manžel občana ČR může získat nejdřív jen přechodný pobyt, nárok na trvalý pobyt má až po roce od svatby a dvou letech pobytu v ČR. Přechodný pobyt si sice vyřídíš celkem snadno a nic tě to nestojí, na rozdíl od USA, ale zase ti toho moc nedovoluje. Nemůš pracovat bez povolení, musíš si pořídit komerční zdravotní pojištění. Měla jsem tak trochu pocit, že český stát trestá Iru za to, že sem přijel. Hlavně lékařskou péči jsme hodně řešili. Ira měl zdravotní problémy, musel si pořídit poměrně drahé komerční zdravotní pojištění, pojišťovna pak ale odmítla určitá vyšetření uhradit – měli jsme s tím spoustu starostí, které bych čekala v USA, ale rozhodně ne v Evropě. Na tohle jsem opravdu nebyla připravená a doteď mi není jasné, jak to, že rodinný příslušník občana EU může být po dobu dvou let tak silně diskriminován.
Teď už má Ira v ČR trvalý pobyt. Získat ho bylo snadné, úředníci ministerstva vnitra dokonce mluvili anglicky. A jak říkám, vůbec nic nás to nestálo.Ve srovnání se zelenou kartou hotová procházka růžovým sadem. Ne všichni asi mají stejnou zkušenost, ale my si na nic stěžovat nemůžeme. Ira si našel práci jako poradce u malé finanční firmy, já překládám. Odstěhovali jsme se mimo Prahu. Náš život tady se celkem stabilizoval. Jestli tu zůstaneme již napořád, nebo se někdy vrátíme do USA? To je otázka. Nic moc neplánujeme."
Vyprávění zapsala Jitka Polanská
