Werkowy bus

... aneb moderní čínská pohádka.

Qiao Guangpu se zvedl pro termosku, aby si nalil trochu vody, když se ale mimoděk podíval z okna, jeho ruka se zastavila. Oči se mu přísně rozzářily, když za sklem na silnici procházející středem továrny spatřil, jak někteří opět odcházejí před koncem pracovní doby. Zkontroloval hodinky – do konce šichty chybí ještě 20 minut. Už dříve kvůli tomu upravil pracovní řád, dokonce pověřil několik zaměstnanců kontrolou u hlavní brány. Při každé kontrole bylo pozdě příchozích a dříve odcházejících zaměstnanců pomálu, jakmile ale polevil, hned zase odcházeli před koncem šichty – a všechno to byly zaměstnankyně s dětmi. Proč se s tím prostě nedá nic dělat?

Qiao Guangpu upřeně sledoval silnici. Svraštil své husté obočí, jeho brada z jeho zamračené tváře vystupovala ještě ostřeji než kdy jindy. Do svých zaměstnanců vkládal důvěru, proč se ale žádným příkazy, rozkazy a nařízeními toto nedaří potlačit? V tom musí být nějaký háček – nějaká příčina, která právě těmito administrativními kroky zjistit nejde. Když se otočil od okna, jeho zrak spočinul na vojenském kabátu ležícím na posteli. A něco jej napadlo. Ten kabát má syn ještě z vojny. Včera na noční šichtu si vzal právě synův vojenský kabát. Qiao Guangpu si tedy zelený kabýt oblékl, nasadil si nepříliš často nošený kožený klobouk a ze šuplíku vytáhl roušku, kterou si překryl přes ústa. Nakonec si ještě na nos nasadil brýle na čtení. Takto vystrojen opustil svou kancelář. Když pak sešel po schodech a vyšel z brány, nikdo jej nepoznal.

Qiao Guangpu vyšel z hlavní podnikové brány směrem k autobusové zastávce, na které už čekalo devět lidí, sedm z nich byly pracovnice s dětmi. Qiao Guangpu se tedy zařadil na konec. Když se tak díval na pracovnice s malými dětmi v náručí, měl z toho poněkud špatný pocit. To přece není nutné. Nervózně se vyplížit ven a, obzvláště v zimních dnech, než přijede autobus, v tom větru přešlapovat a mrznout.

Zrovna když nad tím přemýšlel, přijel první šichtový autobus, o deset minut dřív, než by měl. Ani motor nevypnul a jen co se otevřely dveře, dříve odchozí pracovníci už se radostně cpali dovnitř chytit nějaké to dobré místo. Qiao Guangpu nenastoupil, tvářil se, že na někoho čeká, a jen tak se procházel. Šichta stále ještě neskončila, ale první šichtový autobus s něco přes dvaceti zaměstnanci zavřel dveře a odjel. Qiao Guangpu pochopil, že může svým zaměstnancům říkat, co chce, ale šichtové autobusy přijíždějí a odjíždějí dřív, aby si šoféři to svoje co nejdřív odjezdili a vybrali si výplatu – a o továrnu na elektroniku se vůbec nestarají. Podle jízdního řádu má první autobus přijet přesně v pět hodin a v pět hodin pět minut odjet. Dnes autobus přijel ve čtyři padesát a už za šest minut odjel – do konce šichty stále schází 4 minuty. Továrna se nachází na předměstí, daleko od samotného města. Odchod před koncem pracovní doby tedy nejen zaručuje, že nastoupíte na autobus, ale ještě si i sednete a autobusy ještě nejsou nacpané. Což je pro některé nemalým lákadlem.

Autobusy přijíždějí jeden za druhým, někdy se stane, že přijedou i tři zároveň. Na zastávce panuje šílený zmatek a chaos, jak se lidé hrnou tam, kde se otevřou dveře. Žádné fronty neexistujou, jen řev, chaos a boj o to, kdo nastoupí. Z davu se ozývá dětský pláč, jejich maminky hlasitě klejí, avšak bezvýsledně. S postupujícím časem se už pomalu stmívá, autobusů ubývá, ale lidí je stále víc a víc. O místo v autobuse se dělníci hádají. Qiao Guangpu je vzteky bez sebe, ale komu má tak asi vynadat? Za to přece nemůže vinit dělníky.

V paměti počítal – sedmnáctý autobus, což je zároveň poslední, už odjel, ale na zastávce stále čekal dav zaměstnanců. Sedmnáct autobusů je přesně určených pro normální pracovní den a kdyby opravdu přijížděly podle jízdního řádu, nic takového by se nestalo. Ale co teď? Od továrny je to k silnici s MHD přes půl kilometru, ale v tuhle dobu už není jisté, že se ještě nějaký autobus najde, klidně se může stát, že budou čekat hodinu či dvě. Což se nedá srovnávat s těmi, co odešli deset dvacet minut před koncem šichty. Jak je pak vůbec možné tomuto odcházení zabránit?

Qiao Guangpu se podíval na hodinky – teprve půl šesté. To je teprv souboj s časem, kde se počítá každá minuta, ba i sekunda. Ti čestní dělníci, kteří se po šichtě osprchují nebo se kvůli něčemu jen trošičku zdrží, nemají šanci chytit autobus ze šichty. Holt, s poctivostí nejdál dojdeš...

Navíc, ti co se ze šichty neulívali, aby stihli autobus, vůbec netuší, že už všechny autobusy odjely, myslí si, že ještě nějaký dojede, a tak stále ošleháváni větrem čekají. Qiao Guangpu užuž chtěl všem říct, ať nečekají, když tu spatřil, jak z továrny vyjely tři automobily a dva džípy. Ti netrpěliví a naštvaní dělníci, co nestihli autobus, tady nadávají úplně na všecko. Qiao Guangpu ze sebe nevydal ani hlásku, jen tiše poslouchal. Všichni ti vedoucí inženýři a technici, vedoucí účetní a další nadřízení, zástupce ředitele, straníci a další kádři, všichni ti si, podle jeho nařízení, na šichtu a ze šichty dojíždějí svými vozy. V duchu si za to vynadal: Jaktože jsem nepomyslel na matky s dětmi? Co teď ti dělníci, kterým ujel autobus...?

A dělníci nadávali čím dál tím nepěkněji.

"Hej! Šéfici nemusí každý den čekat na bus, nemusí stát fronty, nemrznou tady venku, nikdo je nebuzeruje, naloží svoju prdel do auta a hned jsou doma. Ti se sakra maj!"

Qiao Guangpu nikdy na vlastní uši neslyšel nic takového. Tvář mu zrudla smíšenými pocity studu a výčitek, strhnul z tváře masku a sundal brýle a pochodoval okolo davu tam a zpátky, nastavuje přitom uši stížnostem davu.

Jeden dělník připomínal ostatním: "Přestaňme tu zbytečně dřistat a nestůjme tu jak cypi. Pojedou eště vůbec nějaké autobusy?"

"No dyť! Beztak už nic nejede!"

Někteří už chtěli odejít, když jim Qiao Guangpu zastoupil cestu a vystoupil před dav: "Soudruzi, nikam neodcházejte!"

Jeho slova dělníky doslova zamrazila. Kdo by pomyslel, že ten dlouhán v zeleném kabátě je právě ředitel Qiao. Nadávající dělníci ve tmě urychleně vyplazovali jazyky* a zakrývali si tváře.

Qiao Guangpu zvýšil hlas: "Ujel vám autobus, ale to je moje chyba, tudíž vaše nadávky jsou oprávněné. Každopádně, naše fabryka má přece dva zájezdové a schůzové minibusy. Vydržte chviličku a zavolám šoféry, kteří vás rozvezou domů. Jako kompenzaci za vaši nesnáz mám pro vás všechny návrh. Pojďme to spolu vyřešit.", jeho slova zasáhla posluchače rychle a úderně jako blesk. "Za prvé – šichtové autobusy by neměly být řízeny dopraváky, ale měli by se zařídit podle nás. Zítra si nechám zavolat bezpečáky a vyberu z nich ty nejschopnější, které pověřím tímto úkolem. Kolik lidí pojede kterým autobusem, v kolik autobus vyjede, to vše bude dle jeho nařízení. Za druhé – podle počtu matek s dětmi vyčleníme dva tři autobusy speciélně pro ně, budou odděleně čekat a nastupovat do autobusu, abychom zabránili tomu, že se do autobusu nevejdou. Než se autobus naplní, nepojede – řidič totiž vždy dostane aktuální počet matek s dětmi. Za třetí – zítra zavolám dopraváky, aby nám vybrali dva náklaďáky, na které namontují sedadla a střechu. Tyto vozy nebudou podléhat omezením hromadné dopravy, budeme si je řídit my sami. A ty, kterým ujede autobus, tak rozvezeme domů. Máte k těm třem návrhům, které jsem teď tady předhodil, nějaké připomínky?"

Dělníky ani ve snu nenapadlo, že ten ředitel, kterého před chvílí tak plísnili, přednese tyto tři návrhy! Všichni oněměli, jak nevěděli, co říct, a davem se rozléhalo ticho. I ten severozápadní vítr jakoby náhle zmírnil a už tak ostře nedopadal na tváře dělníků.

Po chvíli ticha někdo anonymně vykřikl z davu: "Šéfe, pokud se to bude řídit těma třema podmínkama, to bude bomba!"

Dělníci se přidali: "Tak, tak! Bomba jak cyp!"

Qiao Guangpu se pousmál: "Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Nejdřív to třeba uskutečnit, abychom viděli, jak to půjde. Pokud bude nějaký problém, tak zase nadávejte. Abych měl jistotu, že vaše nadávky uslyším, každý týden aspoň jednou pojedu s váma autobusem. Ikdyž jsem ředitel, nemusím přece za každou cenu jezdit každý den svým vlastním autem. Kdybych ale svlékl ten zelený kabát, určitě byste se neodvážili přede mnou nadávat, čímž bychom se nikam nedostali. No dobrá, autobus je tady, rychle nastupte!"

Qiao Guangpu vyzval všechny k nastoupení, ale tentokrát se vše obešlo bez zmatků, automaticky nechali nejdřív nastoupit matky s dětmi. Qiao Guangpu se ještě vrátil k hlavní bráně a zavolal do továrny: "Je tam ještě někdo?"

Nakonec jako poslední i on nastoupil do autobusu, posadil se na místo cviklístka* a směrem k šoférovi zavolal:

"Jedem!"

*vyplazovat jazyk – čínsky 吐舌头 tu shetou – nejspíš neznamená skutečné vyplazování jazyka, jako spíše zpytování svědomí a snaha vzít již vyřčené nadávky zpět :)
*cviklístek – v čínštině 售票人员 shoupiao renyuan – není to revizor, nýbrž osoba, která v autobuse prodává jízdenky. V dnešní Číně v menších městech či starších autobusech bez automatických požíraček peněz ještě stále k vidění.

Tento příběh je ve skutečnosti text 18. lekce v učebnici "Qiao Liang" (Bridge), kterou používáme na hodinách syntaxe. Vybral jsem jej a přeložil, protože si myslím, že velmi dobře ilustruje to, jaká Čína vlastně je. Autorovým původním záměrem nejspíš bylo vykreslit krásný utopický příběh, kde se mají nakonec všichni dobře a žijí šťastně až do smrti, nicméně mimoděk se mu podařilo zachytit několik jevů pro Číňany tolik charakteristických.

Než Číňana někdo usměrní, chová se totiž jako dobytek. Ani chudák mamku s děckem nenechá sednout v autobuse. Slovo "fronta" pro ně jakoby neexistovalo, kdo dřív přijde, ten dřív mele (přesně tohle jsem zažil při pokusu koupit si lístek na Hainanu z městečka Wuzhishan, což je děsná díra – deset Číňanů u okýnka a jeden přes druhého řvali, kam ten lístek každý chce). A pak taky problém managementu (který bude ale si myslím aktuální nejen pro Čínu :) – totiž když management autoritativně reaguje bez znalostí skutečných příčin. Něco jak v tom managerském vtipu:

Jedou inženýři a manažeři vlakem. Manažeři si koupí všichni lístek, inženýři si koupí jen jeden. Když přijde průvodčí, inženýři se všichni nacpou na jeden záchod. Když pak průvodčí dojde k obsazené toaletě, zaťuká na dveře. "Lístek prosím", načež inženýři podstrčí lístek zpod dveří. Manažeři vida tuto fintu, rozhodnou se, že ji příště také využijí – a koupí si jediný lístek. Inženýři si však nekoupí ani jeden. Cestou manažeři netrpělivě vyhlížejí revizora a když už jej spatří, nahrnou se všichni na toaletu. Tu na dveře zaťuká inženýr "Lístek prosím!"

Z čehož vyplývá, jak manažeři používají inženýrská řešení bez toho, aby jim rozuměli :)

článek původně pro http://tsu.bloguje.cz/