... aneb další čínská moderní pohádka.
Máma, já a má dcera - tři matky - jsme vyrůstaly v různých dobách s různým kulturním ovzduším.
Narodila jsem se v jedné chudé vesničce v Jiangxi. Máma byla milá a čestná žena, celý den se starala o domácí práce, ale nikdy si ani půl slůvkem nepostěžovala. Ženy té doby ani trochu nemyslely na sebe, být manželovou oporou a vychovávat děti bylo podle mámy to nejdůležitější.
Vzpomínám, když zemřel táta, jak máma v kleče naříkala: "Odpusť mi, že jsem ti neporodila syna!". Podle mámy byla právě toto ta největší tragedie v životě ženy. Protože bez syna byla rodina Zuo jakoby bez pokračovatele rodu.
Když jsme my tři sestry viděly, jak všichni chlapci z vesnice nastoupili do školy, nedaly jsme mámě pokoj. Máma nás tedy poslala do školy, ale na vesnici se jí všichni jen vysmáli - vždyť dcery se přece provdávají do cizích rodin, tak k čemu studium?! Pokaždé, když se nám, sirotkům s ovdovělou mámou, vysmívali, máma si jen povzdechla: "Ach, kdybych tak měla syna, to by si takhle nedovolovali." Vždycky jsem na to s mužnou vervou odpovídala: "Nevěřím, že ženy si prostě nemůžou vydobýt uznání!", což mámu ale stejně pokaždé překvapilo.
Strýček, učitel na střední škole, nás měl moc rád. Staral se o nás a podporoval nás, abychom odešly studovat do okresního města. Na jeho radu máma prodala domek i s pozemkem a dělala nám zázemí během našich studií.
Někteří se na ni dívali skrz prsty a pomlouvali: "Co jsi to za ženskou? To si opravdu myslíš, že se o tebe dcery na stará kolena postarají a budou uchovávat rodinnou tradici?". Maminka si toho opravdu hodně vytrpěla, ale všechny ty posměšky vytrvale snášela, až jsme nakonec vystudovaly.
Nedlouho poté maminka, s lítostí z neporozeného syna v srdci, zemřela.
Poté, co jsem opustila domov, jsem se s nadějí, že jako žena prorazím, vrhla do společnosti. Do společnosti, která byla právě ve víru revoluce.
A jak ten čas letěl, zanedlouho jsem se taky stala matkou.
Naše generace všechno obětovala revoluci, byla to generace, ve které neexistovalo žádné "já". Po mnoho let jsem se angažovala za pracovní a kulturní příležitosti pro ženy, hlásala rovnost mužů a žen, bojovala za ženskou emancipaci. Povzbuzujícím heslem té doby bylo "co může udělat muž, udělá i žena".
Pamatuju si, když jsme uspořádaly diskusi speciálně na toto téma: Čemu máme jako ženy dávat přednost - kariéře či domácnosti? Stejně jako spousta dalších soudružek té doby jsem bez váhání odpověděla, že kariéra patří na nejvyšší příčku žebříčku hodnot.
Vše co tehdy zaměstnávalo mou mysl, byla jen a jen práce. Přes den práce a schůze, večer schůze a práce. Vzbouřily jsme se proti feudální společnosti, a tak jsme nemohly vystát ty zastaralé dobré manželky a milující matky. Domácí práce a vaření mě vůbec nezajímaly. Když například kolegové přišli na návštěvu, často jsem si zrovna chystala nudle. Chtěli taky něco sníst, tak jsem je vyzvala aby si sami uvařili. Myslím, že dnešní ženy by se takového životního stylu měly držet.
Své tři děti jsem poslala do školky, pak na internátní školu, abych měla co nejvíce času na práci. V neděli mě pak děcka otravovaly, abych s nimi zašla třeba do parku, ale vždycky jsem je odbyla slovy: "Však s vámi může jít táta!". Když potom manžel dojížděl za prací jinam, poslala jsem děcka, ať si jdou do parku samy. Ještě teď si pamatuju ty jejich veselé tvářičky, jak si vždycky vzaly pár desetníků*, a vyrazily ruku v ruce ven.
Ve výchově jsem se dětem snažila vštěpovat některé revoluční principy. Vychovávala jsem je k těžké práci a skromnému životu. Jejich kalhoty či sukýnky byly celé ozáplatované, nové oblečení dostalo nejstarší z nich, které až donosilo, dostalo druhé. Děti té doby měly v plnou hlavu revolučních ideálů.
Jednou si napsal syn do deníčku: "Mám zkažené myšlení buržoazní třídy!". Šokovaná po přečtení jsem se jej zeptala, co se stalo. Řekl, že se spolužáky byli v kině na film "Pavel Korčagin" a byla tam scéna, ve které Pavel políbil Táňu. Když pak vyšli z kina, jeden spolužák říkal, že je to buržoazní a dekadentní scéna, a syn jen mlčky poslouchal. Zeptal se mě, zda má tedy proto zkažené myšlení buržoazní třídy?
Z dnešního pohledu nám přijde myšlení lidí té doby prostě směšné, ale tehdy to brali opravdu vážně. Ve škole revoluční principy, doma revoluční principy. Děti, co vyrostly v tomto prostředí, nerozuměly temnotě a zlu, před nimi jen ležela květy lemovaná prosvětlená cesta. V následujících bouřlivých časech právě díky těmto ideálům a snům zakusily mnoho utrpení a bolesti.
Dcera mi později stále opakovala, že její nesnáze způsobila právě ona slepá víra v principy revoluce. A právě pro ono myšlení popírajícího sama sebe způsobilo, že až příliš mile přistupovala k ostatním, s přílišným sebezapřením se vrhala do práce, a proto byla tak lehce zranitelná.
Ale koho může za toto všechno vinit?
Já jsem taky zažila spoustu bouří, taky jsem si zažila spoustu trápení, ale nestěžuju si, protože moje myšlení to nezměnilo.
Jednou se mě zeptal syn: "Před vysvobozením jsi měla tolik příležitostí, proč jsi nikdy neodjela do zahraničí?"
Odpověděla jsem: "Kapitalismus je peklo, jedině komunismus je ráj."
Syn se mě znovu zeptal: "Když jsi tam nebyla, jak to můžeš vědět?"
Myšlení naší generace je pro ně velmi obtížně pochopitelné. Když nad tím tak zpětně bilancuju, myslím, že moje volba byla správná, nikdy jsem nelitovala.
A protože čas ubíhá opravdu rychle, z mé dcery se také stala matka.
Moje dcera jako matka je úplně jiná než já. Stejně tak, jako já jsem naprosto odlišná od své matky.
Dcera je pracovně i studijně velmi zaneprázdněná, ale stále vkládá do dětí mnoho lásky.
Když byla vnučka malá, dcera často říkávala, že dítě potřebuje pohlazení a lásku, když pak vnučka povyrostla a zvykla si na všechno odpovídat "prostě ne!", dcera jen říkala, že je to vzdor mladé generace, netřeba nějak převychovávat, za chvíli z toho vyroste. Z vnučky vyrostla krásná dívka, a když si dva mladí lidé zavření dlouhou dobu v pokoji povídají, je to podle dcery "neklidné mládí". Nástrah je pro tuto generaci opravdu mnoho - takových, které nás za život ani nenapadly či jsme se jimi nezabývali.
Dcera v roli matky ze srdce nesnášela dělat dceři kázání, podporovala ji v tenisu, bruslení, hře na klavír, kupovala jí různé knihy, nechala ji dokonce kupovat si knihy sama, někdy ji i vzala s sebou na tanec či karaoke. Nikdy nebyla proti, aby dítě v budoucnu samo prorazilo do světa, aby se naučilo samo rozlišovat dobro od zla. Jediné, co dítěti opakovaně kladla na srdce bylo: Jedině neustálým zdokonalováním sama sebe a všeobecným rozvojem si můžeš vychutnat život.
Vnučka měla spousty různého oblečení - všude možně poházené, pod postelí k tomu hromada bot. Jakoby už z toho tradičního skromného a těžkého života tehdy u nás doma už dnes nic nezbylo. Hodně mě to znepokojilo, ale dceru to ani trochu nezajímá. Když si všimla, že mě to štve, řekla jen pár slov jak vnučce, tak mně. Všimla jsem si ale, že dcera beze slova všechno to staré oblečení, které jsem tolik let nosila nemohla jsem se jej jen tak zbavit.
Dcera jakožto manželka i matka považovala základní strukturu rodiny za velmi důležitou. Ráda dekorovala byt - tady kachličky, tu zas položit koberec, zamilovala si nové domácí elektrospotřebiče - pračku, klimatizaci, odsávač kouře, zvlhčovač - kupuje jeden za druhým. Vždycky jí chci něco říct, když si zase koupí nový přístroj. Myslím, že čím jednodušší výbava domácnosti, čím skromnější a čím méně věcí doma, tím lépe.
Ale dcera vždycky pohotově a přesvědčivě odpoví, že domov má vypadat jako domov a to tak, abychom se cítili pohodlně. Proč se pořád celý život uskromňovat?
Zanedlouho i dceřina dcera vyrostla, každý den si radostně s walkmanem zpívala písničky, co zrovna frčely, a samolibě se fintila před zrcadlem. Dobře ví, že právě láska k matce dělá matku šťastnou. Když někdy vidí, jak máma vychází nenalíčená, hned ji vážně upozorňuje: "Musíš dávat pozor na sladění oblečení, musíš se nalíčit, protože když jsi krásná, dodá ti to sebedůvěry."
Tuhle lekci jsem své dceři měla dát já. Koho by napadlo, že až po desetiletích mě opraví dcera mé dcery.
Když pozoruju tu mladou a energickou vnučku, často přemýšlím, jaká bude ona sama v budoucnu matkou...
* desetník - čínsky "jiao 角" (nebo hovorově také "mao 毛"), desetina yuanu (RMB)
Tak tohle byl článek prozměnu dvacáté lekce :)
Právě ten mě jako první přivedl na myšlenku překladu. Zrovna tenhle článek mi totiž přišel hrozně zajímavý pro to, jak monitoruje tři v čínských reáliích naprosto rozdílné generace - a tím ilustruje, jak velkou proměnou čínská společnost prochází v krátkém časovém úseku.
Další interpretaci (případně konfrontaci kniha x realita) zatím ponechám na Vás, čtenářích - já sám mám nachystaný článek - jak z doprovodného vysvětlení paní lektorky, tak z rozhovorů s dalšími třemi osobami. Už tak je tenhle článek zase strašně dlouhý :)
Ještě poznámka k poslední větě - pokud v ní vidíte pochybovačný tón, je to nedokonalostí překladu, protože pančelka na dotaz vysvětlila, že je to pouze zvídavá otázka - a já to bez pochybovačného tónu prostě nepřeložím :) Nebo to můžete zkusit přeformulovat, či snad kdyby si někdo troufal z čínštiny: 望着充满青春活力的外孙女,我常想,不知她将来会成为什么样的母亲。:)
<a href="http://tsu.bloguje.cz">tsu.bloguje.cz</a>
