Byl jsem průměrný žák na základní, rebelující student na střední a nikoliv výborný posluchač na vysoké škole.
V deváté třídě jsem si vybral strojní průmyslovku, protože jsem chtěl dělat ty počítače a moc nad tím nepřemýšlel. Studium mě bavilo, to nemohu říct, a kdybych neměl výbornou učitelku českého jazyka, nad literaturou, vysokou školou a vzděláváním obecně bych nějak zvlášť nepřemýšlel.
Přihlásil jsem se na pedagogickou fakultu, obor český a anglický jazyk. A to i přesto, že jsem v prvním ročníku střední školy z angličtiny málem propadl. Přijímací zkoušky na vysokou školu jsem na první pokus neudělal, resp. byl jsem přijat na odvolání.
Vysokoškolský život jsem si užíval, bavil mě, vzdělávání mě začalo zajímat čím dál více. Některé zkoušky jsem na první (nebo druhý a třetí) pokus neudělal, seminární práce psal sice v rámci nastavených pravidel, nikoliv ale jen formálně, což se v některých případech nepotkávalo s pochopením.
V pátém ročníku, tedy první rok prodloužení (nastoupil jsem totiž do čtyřletého magisterského), jsem bez akademického titulu začal učit angličtinu na obchodní akademii a zároveň přestoupil na bakalářský program stejné aprobace.
Protože mi většinu předmětů uznali, studium jsem za chvíli dokončil a po roce na střední přestoupil na základní školu, kde jsem byl hned první rok třídní osmého ročníku.
Intermezzo: během všech svých studií jsem byl na brigádě či praxi na nejrůznějších místech. Od noční ve skladu s partou padesátiletých alkoholiků, přes pomocného prodavače v obchodě s oblečením a pomocnou sílu kdesi na soukromé zahradě, až po řadového dělníka v továrně se startem šichty přesně v 5.30. A kdekoliv jsem byl, říkal jsem si, že už chci konečně dělat práci, která mě bude bavit, a nebudu si připadat, že jsem tam jen dočasně a vlastně tak trochu na obtíž.
A když jsem začal učit, bavilo mě to. Vážně mě to hodně bavilo. Něco tomu ale chybělo, pořád jsem se cítil jako na návštěvě. Nejdřív jsem si to až tak moc nepřipouštěl, nebo spíše nedokázal popsat, ale postupně mi docházelo, že se chci školství a vzdělávání věnovat jinak, z druhé strany. Pracovat se školami, učiteli a institucemi, které u nás mají školství a vzdělávání na starosti.
Jak by to dopadlo, kdyby mi tenkrát kraj jakožto zřizovatel střední školy na základě mých výsledků na škole základní v deváté třídě řekl, že nemám predispozice k úspěšnému složení maturity? Možná i tak, že bych jim teď jejich naprosto nesmyslný cut-off score nekritizoval a chystal se na noční do fabriky na výrobu plastových oken kdesi na Valašsku.
A jak by to dopadlo, kdybych na střední nepotkal výbornou učitelku, nedostal se na vysokou nebo ji nedokončil či neměl skvělou podporu rodiny? Nevím. Nechci ale, abychom riskovali potenciál každého jednoho žáka, kterého škola zrovna v nějakém období prostě nebaví.
Nedávno jsem jednomu deníku řekl: Žákům a studentům stále klademe v cestě za vzděláním nějaké formální překážky.
Tak to nedělejme.
PS: Za těch několik let, co už denně neučím, jsem si uvědomil, že i učitelé by jednou za čas měli změnit profesi a věnovat se jinému oboru, aby se alespoň na chvíli zbavili své bubliny, ve které jsou často již několik dekád.
